KARIBIK 2010

Kolem 16:00 se schováváme za první výspu St.Lucie. Vítr trochu polevuje a vlny se uklidnily. Vytahujeme hlavní plachtu na I.ref, genu vymotáme celou a nezměněnou rychlostí 7-10 knt pokračujeme na jih. Míjíme Marigot Bay a před 18:00 máme na dohled zátoku Soufriere Bay.

Foto z akce

Karibik
28.1.-14.2.2010

Probojovali jsme se autem zasněženou Vysočinou a v Praze jsme našli soukromé parkoviště u Ruzyně, kde jsme měli domluvené čtrnáctidenní stání. Po vyřízení formalit a zaplacení 1500,- Kč nás pán odvezl jejich autem na letiště k terminálu č.2.
Prošli jsme check-in, dostali letenky a brouzdali se po letišti. V 16:00 volal Standa, že už také dorazil. Prošli jsme celní zónou, podívali se po obchodech a celkem načas (18:30) vzlétli na cestu do Paříže, na letiště Charles de Gaule. Cesta i převzetí zavazadel proběhlo bez problémů, před letištní halou jsme odchytli taxík a nechali se za 100 € odvézt do hotelu Hilton Paris Orly Airport, kde jsme měli zajištěné ubytování. Hotel byl na velmi slušné úrovni a v ceně 107.50 € byla snídaně a odvoz na letiště Orly, které bylo vidět z hotelového pokoje. Ještě před půlnocí jsme si dole v hale dali sklenku vína a šli spát.
Ráno jsme nějak nespěchali. V klidu jsme se pobalili, nasnídali a hotelovým taxíkem se nechali odvézt k odbavovací hale. Uvnitř jsme se setkali s celým zbytkem posádky. Trochu jsme se občerstvili, trochu jsme se pocourali po letišti, prošli check-in a přesně načas, v 11:40 vzlétli na cestu přes Atlantik.
Let probíhal v pořádku a po devíti hodinách letu, v 15:40 místního času, jsme přistáli ve Fort de France. Již při vstupu do haly na nás dýchl teplý vlhký vzduch, venku to bylo ještě markantnější. Odkládáme zbytečné svršky a nasáváme první pocity exotiky. Na letišti už čekal taxikář, který nás odvedl ke svému vozu a odvezl do maríny. Zde už nás čekala nachystaná loď.
Je to katamarán Katana 43 a jmenuje se Zenon. Objednávali jsme přes YachtNet u společnosti Dream Yacht. Veškerá komunikace a vyřizování našich požadavků přes YachtNet bylo na vysoké úrovni. Domluvili jsme loď, počátek pronájmu o den dříve, transfer do maríny a zpět, nákup potravin dle zaslaného seznamu k plné spokojenosti.
Baseskipper nás jen poslal na loď a řekl ať se zabydlíme, zkontrolujeme si inventář a ráno dojdeme na kancelář vyřídit papíry. Tak, byli jsme na lodi a s chutí si ji prohlíželi. Každý z plováků měl dvě kajuty se samostatnou koupelnou, v bridgedecku je slušná kuchyně s mikrovlnkou, dvěma velkými lednicemi a jedním mražákem. Navigační stolek s mapovým plotrem, vedle soustava pojistek a vypínačů hodna rozvodny v Tušimicích. K nadstandardům patří solárními panely potáhlé laminátové biminy, odsolovač s kapacitou cca 50 l/hod. a měnič na 220 V funguje i bez nutnosti připojení k vnějšímu zdroji. Hlavní plachta klasická a na přídi dva rollfoky. Na předním namotaný genakr, na zadním gena. V obou plovácích byly výsuvné kýly (daggery), které se spouštěly na hluboké vodě a eliminovaly drift.
Kolem šesté večer se objevuje Myšáček, kterého známe z diskusního fóra. Pracuje zde a slíbil, že se na nás dojde podívat. Sedíme v kokpitu, povídáme, popíjíme a Myšák si dává domácí tlačenku z domova. Dozvídáme se, že bude také vyplouvat. Má nějakou maďarskou skupinu, jednosměrný charter dolů na jih. Tak doufáme, že se ještě někde potkáme. Po náročné cestě, malé procházce a nějakém decku vína jdeme se Zorou ve 23:00 unaveni spát. Má zprostředkované zprávy, že někteří členové posádky končili až kolem třetí ráno.

Sobota 30.1.2010

Ráno se rozjíždíme pomalu. Po snídani jdeme do kanceláře Dream Yachtu, která je na rušné ulici před marínou. Příjemná paní s námi prošla papíry, podepsali jsme smlouvy a přešli k placení. Transfer z letiště nás stál 120 € (to se nám zdálo hodně), pojištění kauce 600 €, vratná část kauce 650 €, úklid 210 €, zásoby potravin nachystané při příjezdu na lodi 720 €.
Protože jsme opouštěli území Martinigue, museli jsme na policejní a celní stanici (customs and excise), kde jsme vypsali (a ještě mnohokrát) seznam posádky, info o lodi a celní prohlášení. Cestou zpět jsme část papírů odevzdali na charterovce a už jsme spěchali na loď, kde jsme měli sraz s baseskipperem na předání lodě. Měli jsme už loď prošlou a nachystaný seznam co nás zajímá. Chtěli jsme vysvětlit ovládání odsolovače, informaci odkud máme měřenou hloubku, trochu funkci digitální VHF stanice, některé věci na el. panelu, ovládání fekálního tanku (byl mimo provoz) a vlajky všech předpokládaných států a ostrovů co navštívíme. Také jsme pro pořádek upozornili, že box s nářadím není v nejlepší kondici. Ještě nám navíc vysvětluje multifunkční budík na panelu, který uvádí napětí v palubní síti, procento nabití baterií, proud jenž proudí do/z baterií a množství Ah potřebných k plnému nabití baterií.
Tím je náš hlad po informacích celkem ukojen a rozhlížíme se, že bychom už vypluli. Baseskipper se bez řečí staví za kormidlo a dva jeho pomocníci odvazují loď. Nejdřív na zádi, pak pomocí člunu i od bóje na přídi. Teprve až s katošem zastaví souběžně s molem, předá mně kormidlo a s přáním šťastné plavby nastupuje ke kolegům na člun.
Tak a je to tady. Je sobota pravé poledne a vyplouváme. Skipper: Jirka, co-skipper: Standa, Posádka: Zora, Lenka, Láďa, Luďa, Pepa a Zdenek. Zařadím vpřed a motám se na volnoběh ven z maríny. Zora ještě rychle rozlévá devět pohárků rumu, připíjíme na zdar plavby a žádám Neptuna o přízeň. Pak přidávám a ještě 3 míle se proplétáme mezi laterálními znaky ven ze zátoky. Stále si musíme opakovat, že jsme v regionu „B". Hloubka by pro nás byla i mimo plavební dráhu dostačující, ale neuškodí si to zopakovat a vyplout tak jak se má. Takže červená vlevo, zelená vpravo. Červená vlevo, zelená vpravo. A stejně jsem to jednou málem zmršil a Standa mě upozorňoval. Červená vlevo!
No nic. Už jsme venku a točím katoš proti větru. Fouká kolem 20knt, ale jsme ještě v závětří Martinigue a tak se držíme „u zdi". Taháme hlavní na I. ref, stáčíme se k jihu a pak genu tak na půl. Také daggery jdou dolů. Fouká, jak jinak, východní vítr, trimujeme tedy plachty na bočák a zvykáme si na rychlost katamaránů. Rychlost beru tu pravou z GPS, kterou jsem si ještě před vyplutím přidělal k rellingu u pravého kormidelního kola. Chvíli 7-8knt, chvíli 9-10 knt. Kolem 13:30 opouštíme závětří Martinigue a vítr jde na 30-35 knt, místy je vidět i 40. Maximum viděné na windmetru 42 knt. Nezávodíme, tak raději ubereme hlavní plachty na II. ref. S trochu obavami sleduji zanoření závětrného plováku, ale je to dobré. Jen si zvyknout.
Plujeme přes Martinigue-Saint Lucia Chanel, za kormidlem je Standa. První kdo nezvládne houpačku je Luďa a končí na zádi závětrného plováku. Jeho hlasité projevy vyvolají podobné pocity i u mého neklidného žaludku a jdu také krmit přes závětrný relling. Tím se mi uleví a mám pokoj, nikoliv však Luďa. Ten si dnešní den protrpí. Stále dostáváme z levoboku dost vysoké vlny. Jsou celkem neškodné, ale jedna nás dostala. Nejdřív poslala varování po jedné větší a zabalující, pak hluboká mezera a už se na nás valila. Dostihla nás odzadu z levoboku a přehrnula se až přes gumový člun, zavěšený tak 2,5 m nad hladinou. Voda zaplavila kokpit, a protože nebyly zavřené dveře, do bridgedecku také tam trochu cáklo. Ale jinak dobrý. Voda odtekla, Zora vypnula kameru, Standa srovnal kurz a plujeme dál. Po přiblížení se k St.Lucii dostáváme vítr i menší vlny více zezadu a plavba se zklidní.
Kolem 16:00 se schováváme za první výspu St.Lucie. Vítr trochu polevuje a vlny se uklidnily. Vytahujeme hlavní plachtu na I.ref, genu vymotáme celou a nezměněnou rychlostí 7-10 knt pokračujeme na jih. Míjíme Marigot Bay a před 18:00 máme na dohled zátoku Soufriere Bay. Vítr trochu lehá, začíná se smrákat, tak jsem nastartoval motory, stáhli jsme plachty a na 2000 otáček mazali hledat místo na kotvení. Zadní vinchna, která dělala trochu problémy už během dne se zasekla a už se nehla. Práce na zítřek. Před zátokou číhal na člunu Daniel a už za tmy nás vedl k severní části zátoky na bóji. Ale byla poslední a bohužel/bohudík k ní jiný bubák dotáhl jinou loď těsně před námi. Daniel nás tedy nasměroval k jižní části zátoky, přímo pod horu Petit Piton, kde nás vyvázal na bóji kousek od břehu. Bylo 18:50 místního času. Toto místo se mně nakonec zdálo lepší. Na ráno jsme se domluvili, že pro nás dojede a hodí do městečka, kde jsme se museli přihlásit. Trochu jsme pojedli, něco popili a celkem brzo jsme šli po náročném dni spát.
Máme za sebou prvních 45 mil

Neděle 31.1.2010

Ráno jsme posnídali a většina posádky se poprvé vykoupala v karibském moři. Celý den bylo velmi teplo, ale sluníčko se střídalo s mraky a snad pětkrát během dne sprchlo. V deset hodin, tak jak slíbil, dojel Daniel a všechny nás odvezl do městečka. Se Standou jsme zašli do kanceláře customs. Další z mnoha přihlášení a odhlášení. Velký formulář A4 obsahoval, tak jako všude všechny iniciály posádky, informace o lodi a celní prohlášení. Postupem se s toho stala rutina, já diktoval, Standa psal (jako ti dva policajti...). Na závěr jsme zaplatili 12 USD.
Prošli jsme se po městečku, v jedné hospůdce si dali míchaný rum-punch a když pro nás Daniel přijel, vrátili jsme se na loď. Zaplatili jsme mu za včerejší a dnešní služby 34 USD. Původně chtěl 40, ale...
Na lodi jsme se pokusili najít nějaký vercajk, pomocí kterého bychom se dostali do stávkující vinchny. Hlavní plachta by bez ní šla vytahovat jen ztěžka. Nic jsme nenašli a tak Standa zavolal na Dream Yacht a vysvětlil naši situaci. Bylo přislíbeno, že do večera se někdo zastaví, protože mají poblíž jednu ze svých lodí. To nám vyhovovalo, vyplouvat jsme chtěli až druhý den ráno.
Mezi přeháňkami jsme se vykoupali, k obědu byl čočkový salát a my se Zorou jsme pak plavali na břeh, na průzkum. Viděli jsme, že se domorodci nějak moc motají pod jedním stromem opodál. Jak odešli, vyrazili jsme tam a zjistili, že na stromu roste mango. To se muselo vyzkoušet a tak jsme se do nich s chutí pustili. S plnými žaludky i zuby (od vláken manga) jsme se přesunuli o kousek dál. Radost z hájku banánovníků kazilo jen to, že nebyly zralé. Přesto jsme trs utrhli a dopravili na loď. Kdybychom věděli, že za týden budou k jídlu, vzali jsme jich víc. Ještě než jsme sešli ke břehu, procházeli jsme pod kokosovými palmami a několik kokosů jsme ještě unesli. Kokosy později nic moc, jen jeden byl dobrý. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že kluci koupili od místní omladiny, proplouvající kolem na surfařském prkně, několik kokosů a mango za 10 USD.
Všichni jsme se dohodli, že se půjdeme podívat po místních zajímavostech. Pilot říkal, že tu je botanická zahrada, teplé a sirné prameny. Přepravili jsme se nadvakrát na břeh, já se se člunem vrátil, zamknul jsem jej pomocí ocelového lanka k lodi a doplaval na břeh. Ve 14:30 jsme vyrazili vzhůru, směrem k Petit Piton. Po necelé půlhodině cesty po silničce do prudkého kopce jsme došli na plácek, kde byla pokladna a vstup do botanické zahrady, na jejímž konci byly teplé prameny. Převýšení asi 120 m. Vstupné 3 USD na osobu, název „botanická zahrada" byl hódně nadnesený, ale koupel v bazénku s vodopádem teplé vody byla příjemná.
Po návratu na silnici padl návrh na pokračování výpravy k sirným pramenům. Přesto že jsem protestoval, síla skupiny mě hnala na další pochoďák. Kousek zpět k našemu kotvišti a pak zase vzhůru do kopce. Hodinu jsme zpoceni šlapali do kopce, bubáci kteří nás předjížděli v mikrobusech nechápavě kroutili hlavami a zlomyslně kynuli. Blbí evropané, v takovém vedru a do kopce...
Po hodině chůze a převýšení asi 250 m jsme byli u pokladen. Sirný zápach byl dokladem, že jsme správně. Zaplatili jsme každý 5 USD a byli vpuštěni. Nevím proč jsem si myslel, že tu všechno bude sirně-žluté. Nebylo. Koupadlo bylo černé, voda v něm černá a bahýnko na dně také. Voda byla vřelá, v povzdálí bylo vidět oblaka sirného dýmu stoupajícího z nedalekého úbočí. Patlali jsme se černým bahnem a přesvědčovali navzájem, jak to je zdravé. Smrděli jsme jak zaměstnanci Solo Sušice. Světlejší plavky (Zora měla bílé) rychle měnily barvu. Ale nakonec dobrý. Nelitoval jsem, že mě sem dovlékli. Hezký zážitek.
Cestou zpět dostal Standa telefonát, že technik je na lodi, vinchnu rozebral, nic jí není a vše je v pořádku. Přesto že jsme přidali do kroku, abychom jej zastihli, na lodi už nikdo nebyl. Přeplaval jsem k lodi pro člun, převezl posádku a byl večer. Standa s Pepou, ještě než jsem se pro ně vrátil, domluvili v nedaleké hospodě na břehu zátoky večeři. Vinchna chodila tak má a až do konce plavby nezazlobila.
Po setmění pro nás dojel člun z hospody. Jelikož neměli pivo, vzali si kluci vlastní. Někdo si dal rybu, někdo steak, jako příloha byly opečené banány a nějaká zelenina. Kromě nás tvořili hosty pouze dva kanaďané, sedící vedle. A najednou kde se vzal, tu se vzal, žlutý kajak a na něm Myšák. Vřelé přivítání, přidal se k nám, a když jsme zaplatili (my se Zorou 50 USD), přesunul se s námi na katoš.
Přesto že čas vyplutí byl stanoven na 04:00, nějak se to protáhlo a spát jsme šli kolem půlnoci.
Upluto: 0

Pondělí 1.2.2010

Mobil nastavený na 03:50 byl nekompromisní. Vstávám, startuji motory – tím budím posádku a dávám si kafé. Za pár minut se objevuje Myšák, který včera sliboval, že nás dojde vzbudit a nikdo tomu nevěřil. Hned po čtvrté jsme se ale odvázali, protože dnešní plánovaná trasa nesnese odkladu vyplutí.
Jak jsme vypluli ze zátoky, šli jsme s plachtami nahoru. Hlavní na první ref, gena zpočátku metr zarolovaná, později plná. Čeká nás nádherný slunečný den.
Přes St.Vincent Channel se pluje na bočák ve svižném tempu 9-10 knt, chvílemi i víc. Maximu které zůstalo v paměti GPS je 14 uzlů. Fouká 25-35 knt, místy i 40. Z levoboku jdou celkem slušné vlny. Kolem osmé ráno jsme se bočním vlnám schovali za St.Vincet. Za kormidlem jsme se postupně střídali, kdo chtěl, měl možnost. Mám pocit, že nejvíce si to užíval Standa. Kolem desáté jsme byli už zase v plné palbě v Beguia Channel, po další hodině jsme míjeli samotný ostrov Beguiua. Katoš letěl jako splašený a ve 14:25 jsme stahovali plachty před Hillsborough Bay na Carriacou. Po vypuštění manévrů před a po plavbě mě záznam ukazuje průměrnou rychlost 9 uzlů. Byla to jedna z nejhezčích plaveb, jachtařský zážitek.
Vybrali jsme si místo bez trávy kousek od břehu, na pěti metrech hloubky. První pokus kotvení s asi třiceti metry řetězu moc nevyšel. Při zařazeném zpětném chodu bylo vidět, že se kotva vůbec nechytla. Najel jsem zpátky na písečný plácek a po poradě se Standou jsme vypustili celý řetěz, nějakých 70 m. Kotva se napodruhé chytla a loď začala na obrazovce GPS malovat klasické půlměsíce. Okoupeme se, najíme, část posádky vezu člunem na břeh. My sedíme v kokpitu a popíjíme víno, když se zahlásí vysílačkou, jedu zase pro ně. V noci mě budí alarm kotvy na GPS. Kontroluji situaci a řeším to tak, že posunuji toleranci o dvacet metrů. Zbytek noci už je bez problémů.
Upluto 89 mil

Úterý 2.2.2010

Ráno jsme se po snídani vydali všichni na břeh. Hned se k nám přihnal ošumělý bubák, a že nám člun za 10 EC pohlídá. Chtěli jsme se s ním vrátit na loď, tak jsme se neodvážili odmítnout. Zatímco se část posádky potulovala po městečku, já se Standou jsme prodělali další přihlášení, trvalo to dvě hodiny. Začali jsme na policii, pak do přístavu. Chvíli si nás přehazovali jako horký brambor, po schodech nahoru, pak dolů, ke stolku k okýnku, ke stolku.... A platit, platit, platit. Platili jsme, jen nevím kolik.
Vyměnili jsme v bance US dolary za východokaribské dolary (EC) v poměru 1:2,6. Podívali jsme se ke kostelíku na kopci nad městečkem, nakoupili nějaké zásoby a vrátili se ke člunu. Opravdu byl poctivě hlídán. A také my, abychom neodpluli bez zaplacení.
Po přesunu na loď, přesně v poledne, startuji motory a zvedáme kotvu. Našim dnešním cílem je kousek víc na jih zátoka Tyrrel Bay, plujeme to na motor. Na pěti metrech vypouštíme 60 m řetězu, kotva drží. Rozhlížím se kolem a moc se mně tu nelíbí. Obrovská zátoka asi míli v průměru, desítky lodí všech velikostí, hodně průmyslových a rybářských plechovek, voda kalná, ani jsme do ní nevlezli. Dost špatný pocit.
Pepa, Láďa, Zdenek a Luďa jedou na břeh poznávat místní kolorit, my ostatní zůstáváme na lodi.
Upluto 9 mil

Středa 3.2.2010

Ráno jsme se co nejdříve zvedli a vypluli ze zátoky. Potřebovali jsme se přesunout do Clifton Harbour na Union Islandu, ale dobře jsme si pamatovali malý ostrůvek s bílým pískem kousek odtud. Jednomyslně jsme se shodli, že se tam na dvě hodiny zastavíme vykoupat. Před devátou hodinou spouštíme kotvu na dvou metrech azurové nádhery, na jižní straně ostrůvku Sandy Island. Není mnoho času, tak rychle do vody, kluci šnorchlují, my se Zorou plaveme na břeh, válet se v bílém písku. Konečně Karibik, jak jsme si jej představovali. Doposud jsme se pohybovali po ostrovech spíše sopečného původu a tím pádem s tmavým až černým pískem.
Dvě hodiny rychle utekly, harmonogram musí být dodržen, před desátou zvedáme kotvu. Opět motorujeme, Zora si dělá srandu, že to je jako na Jadranu když nefouká. Ono fouká, ale vytáhnout klasickou hlavní plachtu není zase až tak jednoduché a kvůli pěti – sedmi mílím to nepovažujeme za vhodné. Ještě zajachtáme dost.
Před velkou zátokou Clifton Harbour nás odchytává bubák a po domluvě, že chceme doplnit vodu, nás dovede k molu před Lambi's barem. Místní nás ochotně vyvazují levou stranou k molu. Já, Zora, Lenka a Standa jdeme hledat customs, !opět! se přihlásit. Musíme až na nedaleké letiště. Zase obsáhlý formulář, jména, čísla pasů, datumy narození, že je loď z laminátu, že nic nepašujeme, už mně z toho hrabe. Platíme, ale částka mně opět schází.
Cestou zpět si procházíme obchůdky, vybíráme si jednu pěkně malovanou mapu a když se vrátíme na loď zjišťujeme že voda není. Došla a při kotvení se nám to asi styděli říct. No nic. Budeme ve větší míře používat odsolovací zařízení a vydržíme.
K jídlu je kuřecí vývar (včera byly pečené kuřecí stehna), do kterého jsem udělal trochu noček na zahuštění. Večer je naplánovaná večeře s kulturním programem, čas vyplňujeme procházkou po městě a hledání místa na okoupání. Nejdřív míříme na jižní stranu zátoky, kde je vidět pláž, ale korálový reef z ní udělal plýtké brouzdaliště. Po krátkém smočení se vydáváme na sever, směrem k letišti. Zde má být slušná pláž, ale nedojdeme tam. Procházíme malou marínou, nějakým ubytovacím komplexem, pozorujeme žraloky v umělé laguně. Vidíme naše kluky, že jsou daleko před námi a obcházejí plot letiště, směrem k oné pláži. My se vracíme zpět na loď.
Tak jako každý den i dnes se brzo stmívá. Den je krátký, slunce svítí od 06:00 do 18:00. Již po setmění, těsně před odchodem na večeři jdu na vedlejší molo vyfotit náš katoš. Musím přes ulici a jak jdu ve tmě úzkou tmavou uličkou, plnou silou nakopnu nízký betonový schodek. Mám jen žabky, bolest ohromná. Nadávám, fotím a vracím se zpátky. Z pod nehtu mně teče krev, ale celkem to ještě jde.
Sedíme u Lambiho a dáváme si každý co libo. Já žraloka na grilu, ostatní většinou grilovanou nebo vařenou rybu. K tomu spousta zeleniny, hranolky, rýže a bramborová kaše. Na pódiu místní hudebníci ladí své barely. Výborně se najíme a muzikanti do toho začínají prát. Různě uřezané a vytvarované barely vydávají opravdu zajímavé zvuky. Lambi nám představuje svou tanečnici a žádají dobrovolníky z řad hostů. Láďa, Zdenek a Luďa se nechají ukecat a začíná show. Tanečnice předtančuje, oni opakují a končí to podtančením tyče, kterou postupně snižují, pak zapalují a opět snižují. Samozřejmě vyhrává tanečnice.
Začíná zábava na parketu. Mně se do těchto rytmů nechce, v nakoplém palci začíná cukat, ale většina posádky tam křepčí, tak se dám ukecat. Jenomže už po pár tónech mě Zora dupla přímo na bolavý palec, mně se zatmělo před očima a jen jsem litoval, že nemám pempersky. Dál už jsem byl schopen pouze pomalé chůze, a přestože se stav postupně lepšil, palec byl cítit ještě za tři týdny doma.
Posádka se postupně rozutekla po městě, my se vrátili na loď. Zjišťuji, že lana, kterými jsme vyvázáni na čtyřhranné betonové sloupky, nevypadají dobře. Příďové je načaté a záďové je úplně předrané. Drží jen silou vůle. Převazuji obě strany tak že z krátkých lan dělám oka kolem sloupků a lana z lodě provlékám těmito oky. Nemělo by už docházet k pohybu lana přes ostrou hranu. Potvrzuje se, že i když něco nedělám přímo, musím si vše zkontrolovat. Pak jsme si nalili červeného vína, před půlnocí jsme se zase všichni sešli v kokpitu a my šli spát.
Upluto 11 mil

Čtvrtek 4.2.2010

Ráno se dokupují zásoby, konečně máme chleba, který není odporně sladký. Se Zorou ještě spěcháme koupit vyhlídnutou mapu a jdeme na loď. Vše je připraveno k odplutí a v 09:10 se tak opravdu děje. Odvazujeme se a na motor míříme do nejatraktivnější části Karibiku. Na fóru se trochu strašilo, tak mám lehkou obavu, jak to tam bude vypadat.
Úderem desáté hodiny jsme téměř na místě a směrem od jihu vplouváme do Tobago Cays. Pečlivě sleduji na displeji GPS soustavu korálových reefů a situaci před přídí. Jsem nachystaný, že pošlu hlídku na příď, aby sledovala dno před námi. Nakonec zjišťuji, že obavy byly liché. Bezpečná voda mezi korálovými útesy dosahuje šíře 150-250 m a do srdce zátoky vplouváme s velkým přehledem. Dalo by se sem bezpečně vplout i s Queen Mery II.
Bubáci na člunu nás odchytli hned na kraji a když jsme si řekli v které části chceme kotvit, ochotně nás dovedli k prázdné bóji a vyvázali na ni. Dva úvazky určené přímo pro katoš byly už součástí bóje, jen jsme je navlekli na přední vazáky. S úsměvem jsme zaplatili tradičních 10 EC a rozhlédli se po zátoce. Jenom kolem nás bylo asi 30 lodí, od východu pofukoval svěží vítr cca 25 knt. Neměli jsme před sebou žádný ostrov, jen velký korálový reef, jež se táhnul v délce 2 mil od severu k jihu. Dokonalá ochrana proti vlnám, které se o něj tříštily. Nepřetržitě zpěněná voda toho byla dokladem.
Ihned po tom co nás opustili „vazači", objevili se Rangers a vybrali od nás XXX EC za kotvení v přírodní rezervaci. A pak se na nás vrhli prodavači na loďkách. Trička, ryby, ovoce, lobstry! Kluci koupili nějaké trika pro rodinu a nakonec jsme přijali nabídku na barbecue. S Desperatem jsme se domluvili, že pro nás dojede v 18:00, odveze na nás na Petit Bateau, kde si pochutnáme na grilovaných lobstrech. Pitný režim a talíře si zajišťujeme sami.
Další nabídky už jen odmítáme a rozhlížíme se po té kráse. Všude azurová voda, bílý písek, palmy na břehu. Jsme nadšeni. Spouštíme člun a nadvakrát odvážím posádku na ostrůvek Baradal. Když připlouvám podruhé, jde nám vstříc Pepa, že tam nějaký důchodce odpadnul, jestli může Zora pomoci. Ta jde se slovy, „co tu s ním asi tak udělám" a přes chumel okolostojících k němu. Pán je při vědomí a dýchá. Nechá jej otočit hlavou dolů ke břehu, zvednout nohy a zastínit proti slunci. Těžce se zjišťuje co se vlastně stalo, všichni mluví jeden přes druhého a nikdo česky. Nakonec se dozvídáme že pán jen šnorchloval a trochu se napil vody. Opouštíme je a jdeme trochu víc do nitra ostrova. Na velké ceduli jsme se dozvěděli, že tu je velký výskyt leguánů, tak je jdeme po skupinkách hledat. Jde to lépe, když nás naši kolegové upozorní, že nemusíme hledět jen po zemi, ale také na stromy. Zkousneme se Zorou, že jsme ze sebe udělali blbce a pozorujeme v nízkém porostu velké množství leguánů. Já točím kamerou, žena fotí. Ne však dlouho. Chvíli po tom co jsme vyšli hlásí, že jí došla ve foťáku baterie. Já mám plnou, tak chvíli točím, chvíli fotím.
Cestou zpět k pláži jen pohledem kontrolujeme již otřepaného důchodce a musíme do vody. Vedro tu je neskutečné. Stupně jsme nezjišťovali, ale voda měla celých 14 dní od 29 do 31°C a byla osvěžující. Tak se dá jen domýšlet, kolik měl vzduch. Rácháme se na břehu, trochu poplaveme a se Standou, Zorou a Lenkou jedeme na člunu zpět na loď. Láďa, Pepa, Zdenek a Luďa mají většinou brýle se šnorchlem a ještě chvíli slídí kolem, později pak doplavou sami. Láďa hlásí, že se potkal se žralokem.
Zora udělal na osvěžení a prevenci proti kurdějím mísu zelného salátu. Odpoledne se poflakujeme po lodi, já dopisuji deník čtyři dny pozpátku. Jak se slunce trochu sklonilo k obzoru, pojali jsme myšlenku na výlet na Jamesby. V poledne tam byly dva velké výletní katamarány, ale teď tam bylo prázdno. Se Zorou, Zdenkem a Luďou bereme šnorchlovací výbavu a plujeme na 600 m vzdálený ostrůvek. Koupeme, sluníme se na bílém písku, šnorchlujeme kolem malého korálového útesu, kde naháním barevné rybičky. Slunce se sklání stále víc a musíme pamatovat na to, že v šest zapadne a my máme odjíždět na barbecue. Vracíme se zpátky na loď. V podvečer začnou flotilou kotvících lodí proplouvat hejna želv. Kolem cárající malé čluny je vždy na chvíli vyplaší, ale jak je klid objeví se znovu. Plují těsně pod hladinou a my čekáme s kamerou a foťákama na okamžik, kdy se vynoří nadechnout.
Desperato přijel přesně, naskládal si nás do loďky a už s námi vyprašoval k severnímu břehu ostrůvku Petit Beteau. Krásná plážička, palmový hájek, trochu nestylové posezení, spousta bubáků, několik dalších posádek čekajících na večeři a rozpůlené barely, na kterých se dělali lobstři. Brzo byla tma. V dálce bylo slyšet vrčení agregátu, ale žárovka nad našim stolem zasvítila jen sporadicky. Téměř potmě se nám začal plnit stůl kvantem jídla. Kromě lobstrů nesměly jako všude chybět pečené banány, rýže, zelenina, nějaké ovoce. Světlo se nepodařilo zprovoznit a jedli jsme téměř potmě. Ale jedli jsme velmi dobře, k plné spokojenosti. Vše podmalovávalo pár muzikantů místními rytmy. Až ke konci jsem si uvědomil že mám v kapse baterku a pověsil jsem ji na strom nad stůl, vedle mrtvé žárovky. Byli jsme jediní kdo svítil, přesto byli při placení dost překvapení že to světlo není jejich ale naše. Generátor celou dobu tiše vrčel, ale nesvítil. Celá ta sranda trvala něco přes dvě hodiny, zaplatili jsme 100 EC na hlavu a Desperato na odvezl zpět na loď. Tak jsme pokračovali dalším vínem a pivem až do noci.
Upluto: 6 mil

Pátek 5.2.2010

Dnešní den nás nic nečeká. Vstáváme pozdě, nikam neplujeme, užíváme si lenošení. Nutno říct, že krásného lenošení. Trochu dochází voda, tak během dne asi na dvě hodiny motorujeme, čímž získáme cca 100 l pitné vody do levého plováku. V pravém, který není napojený na kuchyňku, je ještě polovina ze 400 l, tak celkem pohoda. Zároveň se při motorování trochu oživí i baterie. Solární panel na biminy hodně pomáhá, dokáže pokrýt spotřebu dvou ledniček, ale přeci jen jde kapacita baterií trochu dolů.
Takže hnusné vedro (ještě že fouká kolem 20 knt), teplá azurová voda, dostatek jídla i pití, kolem ostrůvky vyzívající k návštěvě. Říkáme si, že aby to člověk přežil, musí ho to bavit. Se Zorou, Pepou a Láďou jsme vzali člun a zajeli na pláž, na východní část Petit Bateau. Koupeme, šnorchlujeme, fotíme leguány a protože ostrůvek má na délku necelých 500 m, není problém zajít se podívat na místo včerejší barbecue.
Když jsme se vrátili na loď, byl už hotový oběd. Standa s Lenkou udělali v troubě kuřecí stehna, která doplnili vrtulkami a pálivou omáčkou. Výborný oběd. Kuřecí zde v oblasti bylo asi jedno z mála, co se dalo koupit, uchovat a jednoduše připravit. Po obědě počítám lodě kolem nás, připadám si jako na přeplněném městském koupališti. Napočítal jsem přes padesát plavidel jenom na našem místě. Plus další a další v jiných zátokách a průlivech. Nedá se nic dělat. Krásná (a běžně dostupná) místa budou vždy středem zájmu. Jachtařina už dnes bude jako běžný turismus. Že by na tak věhlasném místě jako Tobago Cays někdo kotvil sám, už nelze do budoucna očekávat. Bude asi potřeba hledat nové lokality...
Den pomalu uplynul, část posádky ještě zajela na Jamesby, část posádky se bavila krmení velkého kanice a jeho družiny na zádi. Kost z kuřecího stehna lousknul jako malinu. Navečer jsme se usadili v kokpitu a popíjeli každý to své. My červené, Standa bílé, zbytek pivo. Nutno říci, že do některých členů posádky to padalo jak němci do krytu. Ještě že neplujeme, to by se mi asi nelíbilo.
Upluto: 0

Sobota 6.2.2010

Odplouváme. Je devět hodin, když se odvazujeme a vyplouváme z korálového reefu. Chceme doplnit pitnou vodu, naftu a trochu i zásoby. To vše lze v městečku Clinic na ostrově Petite Martinigue. Fouká nám asi 20knt ze zadoboku a vytahujeme genakr. Motory zůstávají v chodu, trochu dobíjí baterie a když sem-tam lehne vítr, pomáháme genakru. Chvíli po půl jedenácté se vyvazujeme u dřevěného mola. Doplníme vodu (84 EC), asi 60 l nafty (185 EC) a ledničku (240 EC). Pumpař se nabízí, že nám v Chatman Bay na Union Islandu, kam pokračujeme, domluví večeři za nějakou cenu. Souhlasíme a vyplouváme. Kvůli 4,5 míle před námi se nám nechtělo vytahovat plachty, tak jsme to doklouzali na motor.
Pumpař nás v povzdálí sleduje. Když jsme kolem jedné odpoledne dopluli, nepostradatelný hlídač před zátokou našeho pumpaře energicky odehnal a hoši usmlouvali večeři levněji, za 65 EC na hlavu. Ryba, příloha a rumpunch. Když odplul, pumpař se na nás vyčítavě díval. Ale později jsme jej viděli vřele diskutovat v „naší" hospodě s majitelem, tak kdoví co to mělo znamenat. Co na nás šili.
V každém případě jsme zakotvili na hloubce 5m, kousek od břehu a vypustili kolem 30 m řetězu. Celý zbytek dne jsme koupali, šnorchlovali a dělali exkurze na břeh. Později odpoledne jsme poslechli pilota a se Zorou, Zdeňkem a Láďou zajeli člunem k útesu, na severní část zátoky. Spousta korálů všech druhů, barevné rybičky, hejno „jehel". Bylo se opravdu na co dívat.
Přesně v 18:00 pro nás dojel bubák se člunem a odvezl nás na večeři do Bollhead baru. Nosili toho tolik, že se to pomalu nevlezlo na stůl. A ryba byla vynikající. Pojedli jsme, popili a po osmé hodině jsme už byli i zpět na naší lodi. Během večera do zátoky majestátně vplula velká loď s ráhnovým oplachtěním. Na červeném pozadí zapadajícího slunce to byla pěkná podívaná.
V noci mě opět probudil alarm kotvy. Koukám na displej a otočili jsme se v bezvětří o 360°, přičemž kotva při tomto manévru kousek popojela. Řeším to tak jako minule, posunuji toleranci poloměru o 10 m.
Upluto: 19 mil

Neděle 7.2.2010

Ráno jsme se vzbudili k připravené snídani. Pepa, který opět nemohl dospat rána, nachystal výborné zapečené těstoviny. Po snídani jsme se okoupali, poklidili loď a kolem deváté hodiny vypluli.
Zamířili jsme k ostrovu Mayreau, vzdáleném kolem 6 mil, kurzem 55°. Vítr foukal slušný. V závětří ostrova 25-30 knt, na volném moři až 35 knt. Jenomže vzhledem k našemu kurzu jsme jej měli 25-30° z pravého předoboku a baterie také ukazovaly kapacitu pod 50%. Na základě těchto skutečností jsme zvolili plavbu na motor. Po hodině plavby jsme byli před zátokou Salt Whistle Bay. Ihned se nás ujal bubák na člunu a na naše přání nás dovedl ke klidnější – severní části zátoky. Ukázal nám kde přesně spustit kotvu a vyinkasoval 10 EC. Vypustili jsme 30 m řetězu na třech metrech hloubky, vítr nás snesl směrem od pevniny a my se začali rozhlížet po velmi hezké zátoce. Původně se zde mělo pouze okoupat a plout dále. Nakonec po vzájemné domluvě bylo rozhodnuto, že stojí za to, abychom zde zůstali na noc.
Pozoroval jsem několik zajímavých věcí. Kotvili jsme v místě, kde ostrov tvořila jen 50 m široká šíje, přídí k pevnině, vítr foukal proti nám. Šíje byla spíše jen nízká písečná duna s několika palmami, tak jsme měli možnost vidět na moře za ní. Ve vzdálenosti 250 m od pobřeží se vysoké vlny tříštily o korálový reef. Potud dobrá. Jenomže přímo proti tomuto úkazu, od naší zádi, šly také vlny. Podstatně menší, spíše vlnky, ale pokud na moment zmírnil cca 20ti uzlový vítr proti nám, posouvaly nás vlnky až o patnáct metrů blíže ke kotvě a tím i ke břehu. A kotva byla jen necelých 30 m od bezpečné vody. Padla myšlenka na vyvezení druhé kotvy za záď, jenomže sousední lodě byly hodně blízko a pokud by jsme to neudělali všichni, mohli bychom se podrcat. Nakonec jsme se spolehli na znalost podmínek místních a na to že vítr se neutiší natolik, aby nás vlny dohnaly na břeh. Přesto jsem raději nastavil alarm, který by nás upozornil na přiblížení ke kotvě.
No a pak už tradiční zábava. Koupání, šnorchlování, průzkum ostrůvku. Pod palmou na břehu jsme si se Zorou dali piňakoládu za á 14 EC a koupili konečně nějaké věci domů. Doposud jsme váhali, ale zde se zdály ceny příjemné. Přebývaly nám americké dolary, tak jsme utratili za tři trička a jedny lehké šaty 65 USD. Ožužlaného jointa jsem od bubáka na lehátku s díky odmítnul. Standa s Lenkou zatím upekli chléb a perník, zbylá část posádky prozkoumala severní výběžek ostrova. Kterýžto nám pak také doporučili. Zašli jsme tam a ze 40 m vysokého vrcholu sešli až na skalnatý, návětrný břeh, rozervaný erozí. Příboj se tříštil o skály nebo se hnal vykotlanými tunely, aby dírou ve skále vystříknul do desítimetrové výšky. Byla to úchvatná podívaná a chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se.
Po návratu jsme se dozvěděli, že na večeři jsou objednané ryby, udělané a dovezené až na loď. Čas večeře, 18:30. Standa, Luďa, Láďa a Pepa se vydávají do kilometr vzdáleného městečka na jihu ostrova. Zora si tahá bodlinku ježka z paty, desinfikujeme patu i hrdlo slivovicí. Odpoledne se v poklidu překulilo na večer a o 20 min dříve tu máme večeři. Dva slušní tuňáci v pekáčku přikrytém alobalem, hrnec rýže, hrnec brambor, zelenina. Vše jako to leží, bratru za 200 USD. Naši turisté nestíhají, tak se pouštíme do jídla dokud je teplé. Odjíme polovinu a už jsou zde. Bylo to opět výborné a bylo toho dost.
Vyzdvihneme člun na držáky na zádi a ještě otvíráme lahvinku vína. Nutno říci, že poučen několika reportážemi, zvedali jsme člun, nebo alespoň zamykali ocelovým lankem pokaždé, když jsme jej neměli v dohledu, nebo jsme spali.
Kolem desáté jdeme spát, noc klidná, Zdenek ráno hlásil, že alarm kotvy jednou pípnul, jinak byl klid.
Upluto: 10 mil

Pondělí 8.2.2010

Dnes vstáváme v osm hodin, k snídani je včera upečený perník. Jako od maminky. Máme před sebou pět dní a přes sto mil přímou čarou. Žádné násilí, ale budeme muset trochu „popojet". Čas vyplutí byl stanoven na 10:00.
Větší část mužské posádky ještě jela nafotit kaktusové pole v květu, co včera objevili, my se vykoupali a po té, co jsme vyzdvihli člun, jsme přesně na čas vypluli. Musím pochválit posádku, protože za celých čtrnáct dní se nestalo, abychom se domluvili na nějakém čase a někdo to porušil. Rozhodovalo se vesměs kolektivně, ale to co se určilo, bylo vždy dodrženo.
Na motor jsme se dostali ze zátoky a vytáhli jsme plachty. Hlavní na I. ref, genu celou. Srovnal jsem kurz na 30-35°, vítr vál zprava proti nám, nějakých 25-30 knt, na otevřeném prostoru Saint Vincent Channel až 35 knt. Rychlost lodě se držela na 8-10 knt. Sledujeme možnosti stoupání a zdá se nám to dost slušné. Na 45-50° vůči zdánlivému větru mají určitě vliv spuštěné daggery.
Po ¾ hodině plavby se dostáváme do stínu ostrova Conouan a naše rychlost trochu klesá. Ke geně tedy přidáváme i genaker. Obě přední plachty co nejvíce dotahujeme a stoupavost 55-60° na zdánlivý vítr nám vzhledem k dnešnímu cíli, ostrov Beguia, plně vyhovuje. Rychlost stále kolem 10 knt. Za kormidlem jsem začínal já, pak Standa, Luděk, Zdenek. Jak si kdo řekl, tak kormidloval. Ve 13:05 míjíme maják Big Cay, ještě půl hodiny plujeme na sever a pak už stahujeme plachty a zaplouváme do zátoky Admirality Bay. Nesmí chybět místní bubák. Necháme se dovést k bóji v jižní - klidnější části zátoky, ve 14:00 nás na ni uvazuje a inkasuje svých 50 EC. Rozhlédnu se kolem a napočítám nějakých 150 lodí. Sbohem romantiko!
K pozdnímu obědu byly kuřecí čtvrtky a rýže co zbyla ze včerejší večeře. Zora k tomu udělala zelný, protikurdějový salát. V zátoce je téměř bezvětří a vedro k zalknutí. Jak nám sedne oběd, jdeme se Zorou do vody a plaveme k nejbližšímu břehu. Co nám bosé nohy dovolí, procházíme se kolem soukromých apartmánů a plaveme zpět. V pět hodin se nechali Pepa, Láďa, Standa a Luďa vysadit na břeh, s tím že půjdou na průzkum. Bodlo nám to, že si s sebou vzali i pytle odpadků, které se nám v batistě už začaly nebezpečně hromadit. Pak jsme si dali (celkem) pravidelnou odpolední kávu a s Lenkou a Standou také zajeli na břeh. Prošli jsme městečko a skončili na terase, na vršku v severní části zátoky. Rumpunch i piňakoláda zde stáli 10 EC.
Malé děti domorodců, které jsme v tomto odlehlém koutku potkávali, byly obzvláště „družné" a tak jsme se moc nezdržovali a už potmě chvátali k zamknutému člunu a na loď. Tam jsem si otevřeli láhev červeného a bílého a čekali jak se vrátí zbytek posádky. Asi za hodinu opět zafungovaly vysílačky a kluci volali pro odvoz. Prošli daleko větší část městečka než my, našli i českého majitele restaurace na kopci a z bujarého vyprávění byly znát ty čtyři rumpunche, co si každý dal. Aby toho nebylo málo, pokračovali ještě s rumem, co si dovezli a džusem.
Upluto: 29 mil

Úterý 9.2.2010

Kolem půl osmé už byla celá posádka na palubě a konala se snídaně „co lednička dala". Okoupali jsme se a stanovili čas vyplutí na 10:00. Chvíli před tím než jsem chtěl startovat motory se objevil zde žijící kapitán Mirek, kterého kluci potkali včera večer v hospodě. Tím se vše zdrželo, protože si museli dát po štamprli. Pak Mirek ochotně vykládal, co kde mají levnějšího, kde se kolik platí za kotvení, kde je to lepší než jinde, kde........
Kluci jej hltavě sledovali, my se Standou jsme to moc nebrali, protože plány na zbytek týdne už byly dané. Pět minut po desáté jsem nekompromisně nastartoval motory a zavelel k odvázání bóje. S Mirkem jsme se rozloučili, popřáli si mnoho štěstí a po té co od nás odvázal svůj člunek, vyrazili jsme ze zátoky.
Venku, ještě v závětří ostrova, foukalo pěkných 20-25 knt. Postavil jsem to proti větru a vytáhli jsme hlavní plachtu na I. ref, genu celou. Po půl hodině plavby jsme se dostali mimo závětří Beguie a vítr se zvedl na 30-35 knt, maximum 39knt. Také jsme zprava dostávali nepříjemné vysoké vlny, některé se i zabalovaly. Raději jsem na ty větší najížděl přídí. Také jsme asi o pět otáček zamotali genu. Rychlost se stále držela kolem 10 knt, maximum bylo 11,7 knt. Směr vln se postupně měnil, tak jak byly ovlivňovány okolními ostrovy. Začínali jsme na předobok, pak boční a jak jsme se dostali za St.Vincent, měli jsme je ze zadoboku. Nepříjemné bylo, že jsme měli slabé baterie a stejně jsme na neutrál motorovali. Zároveň celou dobu fungovalo i odsolovací zařízení.
V úplném závětří ostrova skončily vlny a skončil i vítr. Na úrovni Barrouallie, ve 12:20, jsme plachty stáhli a zbytek jsme motorovali. Daleko před zátokou Walliabou, kam jsme mířili, snad míli od břehu, se pohupoval malý člunek s veslařem. Až když jsme se přiblížili bylo zřejmé, že to je neodmyslitelný „stážce" zátoky. Mají to propracované. Chtělo by to sem poslat chorvatské výběrčí daní na stáž. No nic. Náš bubák Kali nás nejenom že chtěl zkasírovat, ale aby nemusel veslovat, nechal se přivázat za zadní vazák a dovléct ke břehu. Ale pak všechna čest. Uvázal nás k bóji a po navázání třech dlouhých lan i k palmě na břehu. Zaplatili jsme 20 EC.
Šli jsme do vody, na lodi se mezitím dělaly fazolky s párkem a slušně okořeněné pálivým dresinkem. Hrozné vedro, voda stále kolem 30°C, opět jdeme do vody. Později odpoledne jedeme na břeh, prošmejdili jsme okolí, shlédli a zdokumentovali kulisy z věhlasného filmu Piráti z Karibiku. V hospodě jsme si se Zorou dali nějaký nealkoholický nápoj zelené barvy a nevalné chuti. Zpátky na loď, šnorchlování u nedaleké skály, pěkné korály, rybiček poskrovnu. Pak jsme si dali kávu. Zdenda, Láďa a Pepa byli na břehu, zašli k místnímu vodopádu a do nedaleké dědinky. Domluvili na následující den v 05:00 taxík, který je má odvézt k sopce La Soufriere na severu ostrova.
Teď mám v deníku psáno, že dojel majitel bóje Jaroušek a stáhl nás o dalších 20 EC za bóji. Buď mám někde chybu, nebo nás zkasírovali dvakrát. Díváme se dalekohledem, že otevřel úřad (16:00-18:00). Bereme člun a plujeme přímo k molu před customs. Místní ochotný hoch chtěl za pohlídání člunu 20 EC, nakonec ale souhlasil i s 5 EC. Na úřadě jsme vyplnily známé formuláře, Standa domluvil opuštění St.Vincenta na čtvrtek, zaplatili jsme poplatek 35 EC a vraceli jsme se na loď. Zároveň se vrací i hoši z výletu. Znovu jsme se Zorou šnorchlovali u skály vedle lodi.
Po setmění jsme člunem odpluli k místnímu baru na večeři. Bylo nás jen šest, my si dali steak, kluci rybu. Příjemná obsluha i prostředí s kulisami ze vzpomínaného filmu, vydatné a chutné porce. Platili jsme dohromady 455 EC a zase 5 €& za hlídání člunu a galantní pomoc při nasedání. Kluci si ještě navíc koupili nějaké vody na zítřejší výlet. Na lodi jsme ještě poseděli u vína a oliv, Luděk definitivně sdělil, že s nimi na sopku nejede a kolem půlnoci jsme šli spát.
Upluto: 20 mil

Středa 10.2.2010

Dnes nás čeká velmi náročný den, nevím jak to přežijeme. Pepa, Láďa a Zdenek odjeli na sopku a my se Zorou, Lenkou, Luďou a Standou musíme přežít větší část dne nicneděláním na lodi. Ve vedru, na křišťálové vodě teplé jako kafé, hned vedle korálů. Na to musí být silná povaha...
V pět ráno, zrovna když kluci odjížděli, vzbudil mě alarm kotvy. Standardně jsem zvýšil toleranci, pozdravil se s kluky a šel spát. Kolem osmé hodiny jsme se vzbudili do krásného ticha. Hoši byli pryč, nikdo nic neprobíral a neřešil, i sousední loď byla už pryč. Krásné ticho. Dali jsme si se Zorou pravidelnou ranní štamprli slivovice (to jsem tuším ještě nepsal – velmi důležité) a hned do vody zaplavat alespoň padesát temp. Pak kávička, jogurt, nějaká jablečná dřeň. Pokouším se nabít notebook, Standa zadělává na další domácí chléb.
V 11:00 jsme zaveleli konec lenošení. Přesunuli jsme se člunem na břeh, s cílem nedaleký vodopád. Výlet pro mě začal neslavně. Když jsem zvedl nohu motoru a vyjmul pojistku zapalování, chtěl jsem také vystoupit, ale přišla vlna a já ležel oblečený ve vodě. No co už. Bylo vedro, takže mokré triko příjemně chladilo a postupovali jsme silnicí k tomu zázraku. Voda, jež se tříštila na jeho dně, vytékala z průrvy ze závratné výšky 1,5 m. Kolem chodníčky, altánek, lavičky, schodečky a hlavně domeček správce, vše vybudováno ze zdrojů EU. Pěkné místo, ale tak jsme si říkali, na co všechno jsou evropské peníze.
Cestou zpět jsme si natrhali muškátové oříšky a obdivovali bujnou flóru. Všude spousta palem, kokosů, banánů a chlebovníků. Další flóru se nám pro nevzdělanost nepodařilo identifikovat. Když jsme se vrátili, těsto na chleba bylo značně překynuté. Nicméně Standa jej dal péct a my se Zorou šli pro změnu šnorchlovat. Úmorné vedro, voda má 30,2°C. K obědu byla čočka s vajíčkama. Také zjišťujeme, že jediné brambory co jsme měli, vzali kluci asi omylem na břeh a vyhodili je spolu s pytli se smetím. Všechny byly černé. Po obědě se Zorou pouštíme do vaření knedlí, které mají být později udělané s vajíčkama. Dochází zpráva od naší expediční části, že jsou ze sopky dole, ale že tam na ně ve smluvenou dobu nečeká taxík. Zajišťují si náhradní dopravu.
Ještě několikrát koupání a v 15:30 konečně dojeli. Dovezli s sebou velkou zásobu proviantu (za 275 EC). Hlavně pivo, vodu a těstoviny. Jakmile ze sebe smyli sopečný prach, odvázali jsme se od palmy, od bóje a vyrazili jsme o dvě zátoky severněji, do Cumgerland Bay. Bubák nás opět odchytl před zátokou a dovedl k malému molíčku u Benis' baru. Vyvázal nás bójka – břeh a vyinkasoval 10 EC. Sjelo se k nám několik rybářů na loďkách, ale všechny jsme odmítli. Jeden byl zvlášť nakrknutý a byli jsme celkem rádi, že nerozumíme tomu co si ještě několik minut brblal.
Kolem osmnácté hodiny jsme se na člunu přesunuli k Benimu do baru. Objednali jsme si a dvě hodiny čekali na jídlo. Hoši litovali, že si poručili barakudu, tvrdili jsme, že ji šli teprve lovit. Volný čas proběhl dost bouřlivě ve smršti Rumpunche, Piňakoláda a Sex on beach. Také místní barelový šrumec se pěkně rozjel, řádně podporovaný jointy trávy a místními tance chtivými domorodkami. Bylo tu i dost dětí, tak jsem skočil na loď pro nějaké dárky. Dítka dostala svítící propisky, pánové reklamní zapalovače a kšiltovky. Nebylo možné se vyhnout oblakům všudypřítomné trávy a tak mám pocit, že jsme také trochu zkoulovali. Jak si jinak vysvětlit, že než se blikající propisky dostaly od Luďka a Zdenka k dětem, došly značné újmy.
Když konečně donesli jídlo, bylo to tak napůl. Barakuda prý byla výborná, náš salát z lobstra řekněme ušel, ale Láďa s Pepou přinesené vepřové nebyli vůbec schopni sníst. Říkali, že to byla jen hromádka nějakých šlach a kostí. Po jídle, kolem desáté, jsme se s částí posádky přesunuli na loď a druhá část ještě pokračovala v barelovém mumraji.
Upluto: 4 míle

Čtvrtek 11.2.2010

Ráno nejsme nejčilejší. Snad nezaviněná inhalace omamných výparů je příčinou, že se necítíme nějak valně. Nicméně jsme se nasnídali, vykoupali a v deset hodin se odvazovali od bóje.
Vypluli jsme ze zátoky a vytáhli celou hlavní i genu. Foukalo kolem 25-30 knt a pluli jsme 8-9 knt ostře, něco málo přes 40° proti větru. Po hodině to trochu zvadlo na 20-25 knt, přidali jsme tedy genaker. Museli jsme trochu odpadnout, ale rychlost jsme si zachovali.
Tak jsme svižně a v klidu přepluli Saint Vincen Chanel a když jsme schovali za Saint Lucia, vítr nám trochu spadnul a my snížili na rychlost, na kterou jsme nebyli zvyklí. Srolovali jsme genu i genaker, hlavní nechali venku s osou lodě, nastartovali motory a už to zase jelo. Někde na úrovni Gros Piton nás najednou obklopilo stádečko snad dvacíti delfínů. Pluli všude kolem, ale hlavně se tlačili ke klounovcům obou plováků. Asi 10 min se předháněli v tom, kdo poplave na příďové vlně, otáčeli se nabok, skákali přes sebe, blbli jako malé děti. Všichni se vrhli na své foťáky a vzápětí na přední síť. Spouště cvakali jako o závod. Po chvíli tak jak se náhle objevili, tak také náhle zmizeli.
V 16:35 zaplouváme do Marigot Bay. Ochotný bubák nás dovedl k bóji, kde nás vyvázal. Také nás zkasíroval o 80 EC za kotvení. Chvíli jsme se koupali a pak jsme se na člunu přesunuli na břeh. Prošli jsme si místní marínu, nic jiného tu není, okoukli velké lodě na kterých asi nikdy nepoplujeme a těsně před zavíračkou nakoupili v místním obchůdku nějaké drobnosti domů. Pak jsme hladoví, skončili v indické restauraci umístněné na terase nad vodou. Každý si k večeři dá na co má chuť, u nás vyhrály grilované křidýlka, minerální voda a kola. Platili jsme 62 EC, celkově pak 450 EC.
Na lodi jsme si opět otevřeli lahvinku červeného vína, bílého, někdo pivo a kecáme.
Upluto: 46 mil

Pátek 12.2.2010

Ráno po snídani, kolem deváté hodiny, jedeme se Standou na břeh. V sídle customs společně vyplňujeme předposlední formulář této plavby.
Vzhledem k obrovskému množství lodí v zátoce nás to do vody nelákalo a tak jsme odmotorovali do Rodney Bay, na severní části Saint Lucia. Vyhlídli jsme si klidné místo na jihu zátoky a spustili kotvu na 5 m, kolem 200m od břehu. Dali jsme si hodinu volna na poslední koupání. Většina nás toho ihned využila a prošli jsme se také po břehu, plném slunečníků, apartmánů s bazény a obchody. Tady to prostě žije.
V 12:30, ač neradi, zvedáme kotvu a vyplouváme na poslední plavbu. Hned jak jsme vypluli ze zátoky, vytahujeme plachty a míříme přes kanál k domovské maríně. Vítr z počátku 20-25 knt, později klesal na 10-15knt. Vytáhli jsme postupně vše co jsme měli a rychlost se držela na 7-9 knt. Láďa dle Standových instrukcí udržoval kurz, my smutně pozorovali, jak se za námi ztrácí Saint Lucia a přemýšleli, kdy tento pohled znovu uvidíme.
Když jsme asi 2,5 míle před Le Marin, zvadnul vítr úplně. Je 16:05 a stahujeme plachty, přebírám kormidlo a nasměruji loď mezi laterální znaky. V maríně jsme si to namířili k benzince. Byl před námi pouze jeden katamarán a po ¼ hodince manévrování jsme doplňovali nádrže. Platili jsme 49 € za 41l nafty a 5,5 € za benzin do přívěsného motoru.
Před naším místem na mole ještě chvíli čekáme, až se udělá místo, hoši z Dream Yachtu nastoupí na palubu, zacouvají si tam, vyváží loď a v 17:20 definitivně utichnou motory. Plavba skončila.
Na zakončení plavby jsme si otevřeli láhev šampusu. Posádka se průběžně sprchovala a dávala do pořádku, s base skipperem jsme domlouvali čas zítřejšího předávání lodě a vyřízení papírů, aby jsme stíhali letadlo.
Jo letadlo, samostatná historie. Týden před odjezdem na Martinigue nám společnost Air France sdělila, že ruší náš let. Náhradní let na cestu tam byl podobný, ale zpět jsme museli použít let s přestupem na Guadeloupe. A nyní, během odpoledne a večera, se dozvídáme zatím neověřené informace, že na Montseratu bouchla sopka a letadla na Gudeloupe nepřistávala, ani neodlétala. Vinou byla atmosféra zanesená sopečným popelem. Trochu znejistíme, ale stále si z toho děláme srandu.
Večer jsme všichni zašli na večeři. Vyhlášený restaurant byl plný, tak jsme bloumali po nábřeží a tam nás odchytl žoviální frantík a dovlekl na terasu své restaurace. Posezení bylo příjemné, krmě chutná, víno výborné. Podával se steak, mořské plody, lobstr, palačinka, bananasplit a desert. Bratru za 240 €.
Upluto: 37 mil

Cesta domů 13.-15.2.2010

Den začal dobře. Všichni jsme se sešli v kokpitu na snídani po sedmé hodině, již z větší části sbalení. Na 8:30 jsme se Standou vyběhli na customs se policejně přihlásit. Po příchodu na loď se dobalilo a už zde byli hoši na převzetí lodě. Vyklidili jsme poslední zbytky a šli jsme na to. Byla to jedna z nejdůkladnějších prohlídek, jaké jsem zažil. Korektně, ale naprosto vše. Počty ručníků, povlečení, skleniček, jednotlivých druhů příborů...
Scházela jedna sklenička a malá přepážka na přechodu z kokpitu na záď levého plováku. My jsme hlásili problémy s brzdou kotevního vrátku a invertoru 220 V. Následoval přesun do kanceláře Dream Yacht, kde jsme vyřídili papíry. Příjemná paní od nás převzala papíry od lodě, nečekaně vrátila celou kauci pojistky 650 € a vybrala 121 € za transfer na letiště. Velmi přátelsky jsme se rozloučili a v 9:30 nasedali do přistaveného taxíku.
Během cesty nám řidič potvrdil špatné zprávy ze včerejška. Guadeloupe nepřijímá. Na letišti to máme ještě jednou potvrzené na světelné tabuli. Nastává kolečko nekonečných jednání. Všude je cítit nervozita, sem tak slyšet zvýšené hlasy. Desítky lidí stojí fronty k přepážkám leteckých společností a snaží se jednat. Naši vyjednávači obsadili fronty ke dvěma okýnkům. Od jednoho byli „vyprovozeni" s tím, abychom se zaregistrovali v nějakém odkladišti last-mini, bez toho aby nám stanovili náhradní let. Je 12:30 a my stále nevíme, jak se dostaneme přes oceán. Začínáme být lehce nervózní. Standa ve frontě pokračoval pomaleji, a když s Láďou přišli na řadu, stáli tam snad hodinu a odmítali odejít, dokud nám nedají náhradní let. Nakonec tato taktika slaví úspěch. Zařadili nás do náhradního letu, jen nepoletíme přes Guadeloupe, ale přes Cayenne ve Francouzské Guianě. „Pouze" 1500 km na jihovýchod, odlet 17:15, gate 20-25. Hodně jsme si oddechli, dostaneme se na starý kontinent. Jen není jisté, zda stihneme letadlo do Prahy.
Následující hodiny využíváme k najezení v místním bufetu, sedíme, procházíme se, sedíme, sedíme. U brán kde se odbavovaly přímé lety do Paříže stály celé odpoledne stovky a stovky lidí. Pak Check-in a v 19:15 odlétáme do Cayenne v poloprázdném letadle. Hodinu v čekání v transferu, nasednutí do toho samého poloprázdného letadla (nic moc uklizeného) a poklidný let do Paříže. Po nabrání kurzu a snězení večeře, si všichni zabíráme celou jednu trojsedačku a spíme. Ještě v půlce letu Luďa propočítal, že letadlo domů stíháme. Potřebujeme být v 11:50 na Orly, abychom stihli letadlo v 13:15 z Charles de Gaule. Ale nad Paříží už to byla spíše utopie, přistáváme v 12:30 a vzhledem k ½ hodině co jsme rolovali po letišti už bylo jasné, že nás může zachránit jen zpoždění našeho dalšího letu. Hned po převzetí zavazadel se kluci informovali na přepážce a štěstí jsme neměli. Letadlo odletělo bez nás.
No nic. Jsme alespoň v Evropě, něco vymyslíme. Nejbližší let do Prahy byl v 18:00, jenomže za něj chtěli 700 €. Bylo to více jak 3x tolik, co jsme měli původní letenky a jsme si řekli, že to jim nedáme. Zvažovali jsme možnosti. Padl návrh na vlak, na soukromého dopravce z Hodonína a nakonec Láďa vytáhnul jízdní řád Student Agency a v 15:00 by měla vyjíždět linka Paříž – Praha. To je šance. Ve 12:30 sedáme do dvou taxíků, zadáváme adresu jejich zastávky v centru a jedeme. Není moc nálada na sledování památek, ale přeci jen si všímám, že jedeme kolem Notre Dame. Cestou se intenzivně telefonuje. Láďa se nemůže dovolat do centrály na informaci o volných místech, já volám domů a syn mě na internetu zjišťuje, že mají 20 volných míst. Zastavujeme na Rue du Faubourg st. Martin, za taxi platíme 2 x 40 €, beru si od Ládi číslo a pokouším se také dovolat. Nakonec se mi to zdaří, předávám telefon Láďovi a sláva, cestu domů máme zajištěnou. Doma bychom měli být v pondělí, v 5:00 ráno.
Oddychli jsme si, stres z nás celkem padnul. Uvědomujeme si, jaká je tu děsně hrozná zima. Máme sice bundy, někdo kulicha, někdo kapuci, ale přeci. Děsná zima!!! Za rožkem je bageterie a s chutí se do nich zakusujeme. Celá anabáze s naší cestou je dovršena příjezdem žlutého autobusu a našim nastoupením do jeho útrob. Ještě zůstává volných 4 – 5 míst. Slečna si během kličkování Paříží vybrala pasy, s úsměvem jsme zaplatili 1650 Kč, vybrali časopisy, nechali si nosit čaj, nebo kafé. Cesta příjemně ubíhala. A opravdu v pondělí kolem páté ráno jsme na Florenci.
Naše výprava do Karibiku končí. Loučíme se, poslední výměna kontaktů, stisky rukou a rozcházíme se každý podle svého. My se Zorou sedáme na metro a jedeme na konečnou směr Ruzyně, zde nás nakládá hoch z našeho parkoviště. Ometeme auto ze sněhu, s pomocí hlídače a lopaty se dostáváme ze závěje a v 6:00 vyrážíme domů. Já jedu, žena spí a v 9:15 jsme doma a dáváme si po dvou dnech konečně pořádnou „felčarskou" černou kávu.

Vytisknout stránku Vytisknout stránkupublikováno 15. 11. 2013, zobrazeno 4070x, dnes 4x
Hodnocení5.0 (1)
RSS RSSKomentáře
28. 05. 2017, 14:02 Jo, to máš pravdu. Veškeré informace odpovídají datumům vzniku. Nemám morál celý... více
28. 05. 2017, 13:53 Dnes už to není moc aktuální. více
23. 02. 2017, 10:47 Až na tu první tapetu jsou všechny pěkné! více
19. 07. 2015, 05:20 asics singapore více

Komentáře (0)

Zatím zde není žádný komentář.
CalmCube2 CMS · Webdesign Michal Škrabálek
RSSVytisknout stránku · Mapa stránek · © 2013 - 2017 Yacht Baharis