GREECE 2006

Rychle jsme naházeli bagáž z mola do lodě, vybalili a uklidili jen to nejdůležitější a v 15:45 hod. jsme se konečně odvázali od mola. Vypluli jsme z maríny a natočili příď k jihu. Jak jinak, foukalo proti nám. Nebyl už čas na hrdinství, resp. na křižování. V naprosto neznámém terénu jsme potřebovali doplout do přes dvacet mil vzdáleného kotviště a bezpečně zakotvit.

Foto z akce

Cesta Hodonín - Atény

4.-5. 7. 2006

Na cestu do Řecka vyrážíme v úterý 4.7.2006. Jedeme sami se Zorou a míříme za památkami přímo do Atén. Druhá dvojice Jana se Svaťou vyjeli už v pondělí, jeli také za památkami, ale spíše do vnitrozemí. Během dneška jsem dostal SMSku, že v pořádku dojeli. Je přesně 22.20, když startujeme náš Peugeot 307 a opouštíme Hodonín. Na hranici se Slovenskem jsme byli za pět minut a cestou k dálnici jsme se zastavili u dvou benzínek pro dálniční známku.Všude měli pouze celoroční, tak jsme vjeli na dálnici bez ní a až u první benzínky na dálnici jsme zakoupili týdenní za 135 Kč. Pokračovali jsme na Bratislavu a pak na přechod Rajka. Přechod do Maďarska jsme překračovali půl hodiny po půlnoci. U první benzínky na dálnici jsme koupili další dálniční známku, tentokrát měsíční za 22 €uro. Tady jsme se vyměnili u volantu a přes celé Maďarsko stále po dálnici jela Zora. Já jsem se snažil aspoň trochu vyspat, protože jsem k tomu neměl celý předešlý den příležitost. Na konci Maďarska jsme za sebou měli 460 km a protože jsem fandou nafty OMV, odbočili jsme z dálnice a zajeli asi deset kilometrů do Szegedu. Tam jsme natankovali plnou nádrž a na zbytek cesty jsem zasedl za volant.

moto.jpg

Přechod do Srbska jsme překračovali v 05:00 hod. Přímo z dálnice jsme se po odbavení na maďarské straně dostali na klikatou panelku (místy nebyly ani ty panely), po které jsme prokličkovali v nepřehledném terénu, potmě a mezi spousty čekajících kamionů k malému dřevěnému baráčku - srbská celnice. Byl jsem z toho tak konsternován, že jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Dostal mě z toho velice rychle srbský policajt, který nás asi 500 m za celnicí zastavil a na ručním radaru ukázal, že se stále pohybujeme v úseku s omezenou rychlostí na 60 km/h a já jel 82 km/h. Stálo nás to 40 €uro a mě to naprosto zničilo sebevědomí. Pak jsem už celou cestu úzkostlivě sledoval, abych nejel víc jak 10 km na stanovený limit. Také jsem co nejvíce používal tempomat. Přes Srbsko, kde podíl dálnic na trase činil asi 60% jsme postupně zaplatili 6+6+15+5=32 € a jelo se tam výborně, stále 120 km/h (+/-). Mimo dálnice to bylo horší. Nepřetržitě se střídali značky 80 a 60. Bylo jich tak obrovské množství, že jsem začal uvažovat, o kolik by vzrostla jejich životní úroveň, kdyby je snížili aspoň na polovinu :-) . Kolem šesté hodiny ranní jsme udělali jedinou krátkou zastávku na odpočívadle u velké benzínky před Bělehradem na protažení a trochu jsme se najedli. Všude kolem nás (i cestou) byla spousta aut s německými značkami, u jejichž posádek jsme marně hledali árijské rysy. Naopak. Řidiči byli velmi opálení a s sebou v autě měli vždy několik žen, od hlavy k patě zahalených do barevných hader a šátků. No ale nakonec jsme se přes Srbsko prokousali a v 10:13 hod. jsme překročili hranice Makedonie.

Na účet Makedonie musím říct, že nás příjemně překvapila. Při plánování rasy jsme měli strach, ale v podstatě jsme ji celou bez problémů projeli po dálnici, obsluha vzorná, ceny mírné. Postupně jsme zaplatili 3+5+2=10 €. Krásnou hornatou krajinou po celkem nové dálnici cesta pěkně ubíhala, provoz minimální, sem-tam člověk potkal auto. Na radu kamaráda, který slouží ve Skopje, jsme nikde nezastavovali, neodbočovali a netankovali. Než jsme se nadáli, byli jsme na konci a před námi Řecko. K hraničnímu přechodu jsme přijeli ve 12:15 hod.

Chvíli jsme se posunovali spolu s opálenými němci k celnici, na které se vyjímal jeden pruh pro akreditované na OH a když jsme byli asi čtvrtí, tak se fronta zastavila. Na celnici žádný pohyb, venku bylo 34 stupňů, posádky bez klimatizace museli mít v autech přes padesát. Klídek, pohoda. Celníci asi měli po obědě siestu. Ve 12:50 se opět závora zvedla a po chvilce jsme byli opět vpuštěni na území evropské unie. Poznali jsme to podle toho, že když celník uviděl přední stranu našich europasů, ani se nedíval dovnitř a s úsměvem nás pustil dál. U cest v Řecku převažovaly dálnice. Ale i když nebyly, zaznamenal jsem po pár kilometrech, že když se zezadu přiblížím na dosah nějakého auta, to okamžitě uhne do tzv. odstavného pruhu. Ten byl sice za plnou čarou, ale byl stejně široký, jako pruh jízdní. Nemuseli mě to ukazovat mockrát a už jsem to dělal také tak. Díky tomuto, asi nepsanému pravidlu, které nikdy nikdo neporušil, byla jízda svižná, i když se nejelo po dálnici. Veškeré poplatky za dálnice přes Řecko byly 2+2+2+2=8 €. Ale od Szegédu jsme ujeli už přes tisíc kilometrů a naše autíčko začínalo mít sucho v nádrži. Protože OMV nemá tomto státě žádnou benzínku, byl jsem nachystaný na ústupek a hledali jsme Shellku. Nikde žádná nebyla, jen samé BP. A když náš palubní počítač začal ukazovat dojezd 0 km, přestaly i ty. Začalo mně být úplně jedno kde natankujeme, jen aby to už bylo. První BP ještě nebrala karty, ale nakonec se nám natankovat podařilo u městečka Lamia. Je pravdou, že po příjezdu do Atén bylo vidět mírně zakouřený zadní nárazník. Náš motor 1,6 HDI je velmi háklivý na kvalitní naftu. No ale sotva jsme natankovali, ejhle po pár kilometrech byla Shellka. Tak jsem si tam aspoň dali kávu a trochu se protáhli. To bylo někdy kolem třetí odpoledne a pak už jsme jeli bez zastávky až do Atén, na jejíž půdu jsme se dostali v 18:30 hod. a díky kvalitní autonavigaci TomTom jsme tím babylonem úspěšně prokousali. Po tom, co jsme třikrát museli objet hotel, než jsme zaparkovali, jsme v 19:20 hod. vystoupili před hotelem.

Jmenoval se KING JASON a Zora nám v něm zajistila dvě noci přes CK Greece Tour. Bylo to v centru Atén, asi 1/2 hod chůze od Akropole, klimatizovaný, snídaně formou bufetu, velmi honosně vypadající, za 1100 Kč / osobu a noc. Nejtěžší bylo vysvětli pikolíkovi, který nám posléze odemknul jejich soukromé parkoviště, že opravdu nechceme odnést žádné zavazadla na pokoj. Ujeli jsme 1769 km za 20 hodin, hodina nucené zastávky na hranicích. Průměrná spotřeba nafty 5,1 l / 100 km.

Atény - památky
5.-7. 7. 2006

O památkách to tu moc není, tak jenom ve zkratce. Ještě večer po příjezdu jsme se osprchovali, trochu se otřepali po jízdě a vyrazili na krátkou obhlídku nejbližšího okolí. Prošli jsme uličky kolem hotelu a zašli na náměstí Omonia, odkud podle průvodce vycházejí všechny trasy po památkách.

Druhý den ráno jsme se kvalitně nasnídali a přes už prozkoumané nám. Omonia jsme si to namířili k perle Atén, pahorek Akropole. Cestou jen krátká zastávka na aténské Hlavní tržnici. Po vystoupání na Akropoli zjišťujeme, co se tu dá, kam a za kolik. Nakonec za 12 € na osobu kupujeme vstupenku, která platí čtyři dny a je v ní vstup do pěti nejdůležitějších památek Atén. Po prohlídce Akropole a muzea ještě nahlédneme do divadla Heroda Atica a sestupujeme do Agory. Tady nás zajímá kostel sv. Apoštolů, Hefaistův chrám, Attalova stoa, kde Česká republika podepsala vstupní listiny do Evropské unie a kde také sídlí Muzeum agory.

Celou dobu slunce praží co může. Vzhledem k silnému větru se to ale dá přežít. Zjišťujeme rozdíl v nakupování ve městě a na exponovaných památkách. Balená voda ve městě stojí kolem jednoho €ura, ale tady 2,50 €. Sestupujeme zpátky do města a po chvilce hledání nacházíme restauraci vhodnou na náš oběd. Po delší debatě při objednávání přeci jenom pojíme nějaké řecké talíře s těstovinami, plody moře, kuřecím masem a zeleninou. Za nedopatření v komunikaci při objednávání se nám vrchní omlouvá a dává nám jeden talíř zeleninového salátu zdarma. Stojí nás to 13 €. Ještě si skočíme na náměstí Omonia na výbornou a obrovskou zmrzlinu - 6 € a kolem šestnácté hodiny padáme zničeni na postele hotelového pokoje.

Do setmění jsme ale zase čilí a vyrážíme nasávat večerní atmosféru Atén. Prošli jsme si uličky kde to žilo, a vystoupali na vrcholek Philópappos. Noční pohled na Akropoli je úchvatný (nejsou vidět ty hnusné jeřáby). V pátek jsme prošli Hřbitov Kerameikos s muzeem, náměstí Syntagma s královským palácem, Národní zahradu s kongresovým centrem Zappion a Dionýsův chrám. Cestou jsme si v jedné z mnoha zahrádek dali frapéza 3 €. Pak následoval Hadriánova brána, Dionýsovo divadlo, stadion Kalimarmaro, Prezidentský palác a nakonec pahorek Lykavitiós s kostelíkem Agios Georgios. Zubačka na Lykavitiós stála 4,5 €. Na zpáteční cestě opět zastávka v zahrádce na jídlo. Nějaký dobrý míchaný řecký sálát a kola za 17 €. Pak už cesta malebnými uličkami do hotelu na pokoj.

Tady jsem vybral SMSky a zjistil jsem, že Jana se Svaťou míří z vnitrozemí do Atén a v poledne nás žádali o zajištění pokoje. To se podařilo i když recepční říkal, že to je poslední volný. Večer ještě procházka s kamarády pod Akropolí. Posezení s výhledem na ni, metaxa, lehká pozdní večeře, cena nezaznamenána.

1. den, sobota
Kalamaki - Suonion

Tak konečně tu je netrpělivě očekávaná sobota a my po snídani jedeme do maríny Kalamaki. Příjezd kolem půl jedenácté a následuje detektivní hledání kanceláře charterové společnosti. Obrovská marína mě překvapila svou jak bych to řekl, neúhledností a neuspořádaností, na které jsme zvyklí z Chorvatska. Žádné mola s přehledně zakotvenými loděmi podle charterovek, žádné bungalovy se samotnýma charterovkama, nedej bože nějaký plánek maríny. Nemůžu říct, že by tam byl nepořádek. Ale všechno jakési neuspořádané. Když jsme neúspěšně projeli marínu tam a zpět autem, začali jsme hledat pěšky. Chodili, vyptávali se na molech, v hospodě, nic. To se k nám už přidali Jana se Svaťou. Společně jsme nakonec po hodině hledání našli malou cedulku s názvem vyhlášené charterové společnosti na rezavém plotě a za ním se ve vysoké trávě krčil malinký karavan bez známek obydlenosti. Všechno bylo otevřené, tak jsem vlezl dovnitř a z hromady nepořádku na stole vytáhl vizitku. Na telefon, který tam byl uvedený pak Svaťa zavolal. On se svou znalostí angličtiny po celou dobu sloužil jako hlavní komunikátor s okolím, které se ještě nestačilo naučit česky. Nakonec se podařilo a zástupce společnosti Seafarer Sailing přifrčel autem a srdečně si s námi podával ruce. Všechno bylo v pořádku, milé úsměvy, ochota, až jsme se začali domlouvat na čase předání lodě. Mermomocí nám ji chtěl předávat až v 17:00 hod., tak jak bylo ve smlouvě. Po chvilce žertovného dohadování a smlouvání jsme se nakonec dohodli na 14:00. Ještě nám prozradil číslo mola, kde se ta naše krasavice nachází. Byli jsme zvědaví, tak jsme tam hned šli. Já trochu se strachem, protože velká většina lodí v maríně byla slušně řečeno hodně ošumtělá. Ale nakonec jsem byl příjemně překvapený a spokojený.

06_07_08.jpg

Dál jsme neměli co dělat, zašli jsme proto do místní námořnické knajpy na trochu toho rumu. Né. Byla to výstavní restaurace obrovské plochy, která volně přecházela z uzavřených prostor do prostorné terasy kryté látkovými markýzami a silně kontrastovala se svým okolím. Každý si dával na co měl chuť: frapé, zmrzlinu, drink, kolu a netrpělivě jsme sledovali hodiny. Udeřila druhá a my vyrazili k našemu molu. Ochotný úředník z dopoledne nás předal pánovi, který se představil jako spolumajitel lodi. Ten nás s úsměvem pozval na loď, chvíli nám vysvětloval jaký má zájem, aby byli klienti spokojení a aby do detailu znali ovládání lodi a, a, a...

Nakonec jsme se k tomu předávání dostali a bylo to nejdelší a nejdůkladnější, jaké jsem kdy poznal. 1 1/2 hodiny jsme se přesunovali od ventilu k ventilu, od vypínače k vypínači, od skříňky ke skříňce. Všechno vysvětloval a nešel zastavit. Celou loď jsme prošli od přídě po záď, jen plachty jsme vynechali. Foukal totiž velmi silný vítr a on přísahal, že je osobně kontroloval. Dal nám telefon a řekl, že pokud by přesto něco nebylo v pořádku, máme zavolat a on za námi dopluje na motoráku. Ještě než odešel jsme jej upozornili, že teploměr vody neukazuje reálnou teplotu a windmetr sice ukazuje správný směr, ale hodnota síly také není v pořádku. Ujistil nás, že se to na volném moři spraví. Už jsme se ho chtěli zbavit, tak jsme "uvěřili," ale nespravilo se to. Na teplotě nezáleží, ale sílu větru jsme po celou dobu měřili pouze mým záložním ručním anemometrem.
Rychle jsme naházeli bagáž z mola do lodě, vybalili a uklidili jen to nejdůležitější a v 15:45 hod. jsme se konečně odvázali od mola. Vypluli jsme z maríny a natočili příď k jihu. Jak jinak, foukalo proti nám. Nebyl už čas na hrdinství, resp. na křižování. V naprosto neznámém terénu jsme potřebovali doplout do přes dvacet mil vzdáleného kotviště a bezpečně zakotvit. Motor šel na 3000 otáček, příď se nořila do vln a pokud to umožňoval směr větru, vytáhli jsme kosatku, která motoru pomáhala udržovat rychlost na nejmíň šesti uzlech. V 19:46 hod. jsme byli v krásné zátoce Suonion a pod zbytky chrámu samotného vládce moře Poseidóna spouštěli kotvu v mezeře, mezi ostatními kotvícími loděmi. Přesto že tam bylo pouze 8 metrů hloubky, dal jsem na radu pana "spolumajitele" a nechal jsem Svaťovi vypustit 40 metrů řetězu. K místním lidem chovám úctu a beru si jejich rady k srdci. A kdyby jsme tam kotvili ke konci pobytu, vypustil bych celých sedmdesát metrů. Později pochopíte proč. Přesto že foukal od jihu celkem čerstvý vítr, hladina v zátoce byla poměrně klidná a zažili jsme jednu z mála pokojných nocí.

Upluto: 26 mil, pozice na kotvišti: N37°39,274´ E24° 01,267´

2. den, neděle
Suonion - Serifos

Ráno jsme zjistili, že se vítr obrátil o 180 stupňů, v poryvech až 20 uzlů. Přišel Meltémi a už nás neopustil. Svou větší či menší sílou nás provázel po celou dobu plavby a dal by se podle něj cejchovat kompas. Bylo celkem pošmourno, ke koupání to nelákalo. Posádka se po snídani nalodila na dingi a vyrazila prozkoumat Poseidonův chrám. Já nerad opouštím loď stojící na kotvě, ještě když fouká silný vítr, tak jsem zůstal na lodi. Stálo je to každého 4€. Když se chtěli vydat na zpáteční cestu, odrazili od břehu, motor škytl a utichl docela. Benzin, který jsme nezkontrolovali, stačil jen na cestu tam a další byl u nás na lodi. Na malou dingi byly poměrně velké vlny a vítr je hnal směrem ze zátoky ven na volné moře. Svaťa se musel hodně vydat ze sil, aby dopravil naše polovičky bezpečně zpátky.

06_07_09.jpg

V 10:25 jsme zvedli kotvu, vypluli ze zátoky a nabrali kurz na Serifos. Zadoboční vítr kolem 15ti uzlů se zdál stabilní, proto jsme se postavili proti větru a vytáhli plnou hlavní plachtu. Protože jsme zjistili, že nemáme spinakrový peň, vystavili jsme ji na návětrnou stranu a zajistili o boční vant horolezeckou expreskou. Hned potom šla ven i plná kosatka a loď s oplachtěním "na motýla" klouzala po vlnách rychlostí 9 - 10 uzlů směrem na JJV. Ze začátku plavby bylo pod mrakem a trochu i zapršelo. Ale postupně se vyjasňovalo, až se obloha úplně vyjasnila. Bohužel trochu zmírnil i vítr a po cca 25 mílích krásné plavby naše rychlost začala klesat až na 4 uzle. Takovou rychlostí jsme nemohli dosáhnout našeho cíle za světla a proto jsem nastartoval motor a stáhli jsme plachty. Na 2,5 tisíce otáček jsme absolvovali druhou část trasy a v 15:37 hod. jsme vplouvali do zátoky Maliadiko na Serifosu, kterou jsme si vybrali v pilotovi. Nějak se nám ale nelíbila. Byla moc úzká, dost tam foukalo a byly velké vlny. Znovu jsme nahlídli do pilota a posunuli se do sousední zátoky Koutala. Bylo to trochu lepší, ale po tom co jsme na šesti metrech hloubky vypustili 40 metrů řetězu sleduji GPS vidím, že kotva nedrží. Ani ne za půl hodiny jsme spluli o sto metrů a zdá se, že vítr ještě zesiluje. Provádíme ještě tři pokusy, postupně vypouštíme až 70 metrů, ale je to stejné. Znovu hledáme v pilotovi a v 18:07 hod. vyplouváme do 7 mil vzdálené zátoky Livadiou. Je zde celkem dost lodí, což považuji za dobré znamení. Po zběžné obhlídce vybírám nejširší proluku, proplujeme mezi dvěma loděmi, spouštíme kotvu na 10ti metrech a couváme zpět. Nikdo nepřemýšlí kolik řetězu uvolnit, jde tam kompletních 70 metrů. S obavami sleduji GPS, trochu pomáhám větru motorem, ale vypadá to, že kotva drží. Tradičně koupel, večeře, posezení s vínkem na palubě a na kutě.
V 01:40 hod. nás poprvé budí alarm utržené kotvy, nastavený večer na 50 m. Scházíme se v kokpitu, sleduji, že vítr značně zesílil, vypnu alarm a pozoruji na displeji náš pohyb. Vypadá to, že jsme se chytli. Pošlu ostatní spát, vykouřím cigaretu, nastavím znovu alarm na 50 m a jdu také spát. Ve 03:55 hod. opět alarm. S klením znovu spěchám na palubu. Přehlédnu okolí, jestli k někomu neblížíme a pak displej GPS. Chvíli to vypadá, že jsme se znovu chytli, ale po deseti minutách vidím, že "jedeme" rovno po větru a kotvu smýčíme za sebou. Nedá se nic dělat. Startuji motor, Svaťa jde ke kotvě. Vypluji naší mezerou mezi loděmi proti větru, co nejvíce ke břehu (možná více než bylo bezpečné, pokud by se vítr obrátil) kotva jde dolů a couváme nazpět. Vypadá to dobře, posádka jde spát, já ještě asi hodinu hlídám a sleduji, že i na sousedních lodích je živo. Když se rozední, zapnu alarm a jdu si také ještě na chvíli zdřímnout. Jedna z nocí, které už více nemusím a kdy jsme na kotvě upluli přes tři míle.

Upluto: 49 mil, pozice na kotvišti: N37°08,723´ E24° 31,250´ I přes silný vítr, cca 25 uzlů, hladina jen mírně zvlněná.

3. den, pondělí
Serifos - Milos

Ráno se probouzíme do slunečního dne, vice-méně vyspaní. Svaťa zjišťuje, že jsme přišli o naši státní vlajku, ale o několik desítek minut ji zase nachází. Po tom co se urvala, zachytla se o topenentu a čekala, až ji někdo sundá. Po nezbytném zaplavání a snídani, přesně v 10:00 hod. zvedáme kotvu. Ale nevyzvedneme. Zjišťuji že baterie jsou téměř prázdné a vzpomínám si na slova "spolumajitele," kterým jsem nevěnoval pozornost a považoval je za nesmysl: "Ledničku zapínejte pouze tehdy, když jede motor." Ono to je nesmysl, se kterým jsem se nikdy nesetkal. Ale pravdou je, že ty baterie byly opravdu prázdné. Častějším sledováním chodu ledničky jsem vypozoroval, že vůbec nevypínala a nahlédnutím pod sedačku jsem zjisti, že majitelé šetřili a jako servisní baterie použili jednu, tuším 90 Ah baterii. No, ale i s tím se musí dát žít. Po chvilce motorování na zvýšené otáčky jsem pomalu plul ke kotvě a Svaťa s problémy navíjel řetěz. V 10:12 hod. jsme byli odpoutáni ode dna a vyplouvali ven ze zátoky.

06_07_10.jpg

Cíl celé naší plavby, od kterého nás pan spolumajitel zrazoval, jako příliš vzdálený od Atén byl před námi. Milos. S úžasem jsme v pilotovi četli, že místní městské molo disponuje nejen elektřinou a vodou, ale má i muringy, které se ve zdejších vodách moc nenosí. Vyrazili jsme tedy dolů na jih, opět po větru. Zvolili jsme trochu jiný způsob plavby a místo na motýla jsme pluli na zadoboční vítr, s plachtami na jedné straně a třemi halzami na trase. Foukalo tak 20-25 uzlů a rychlost na GPS, kterou považuji za věrohodnější než log, kolísala mezi 8 až 12 uzli. Kdyby nebyly trochu větší vlny, byla by to ideální plavba. A to k tomu asi také patří.
Bez problémů a nějakých mimořádných událostí jsme v 14:25 hod. vyvazovali na jednom z posledních dvou volných míst, na molu v městečku Adamas na Milosi. Hodný pán nám podržel muring, posádka bezchybně zapracovala a pomohla i příroda, protože jsme najížděli téměř přímo proti větru.
Není ale vše ideální. Když se po chvilce objevila třicetistopá loď a bylo vidět, že se chystá na poslední volné místo na našem levoboku, šel jsem na břeh a chystal se k podržení muringu. Vzal jsem za něj, ale končil pod naší lodí a nešel uvolnit. Nejdřív jsem myslel, že je lanko zachytlé za kýl, ale pak mě napadla katastrofálnější myšlenka. Že my ho máme namotané za propeller.... Jediné plus této situace bylo, že voda u mola byla křišťálově průzračná a v hloubce 5 metrů by se daly číst noviny. Nedalo se nic dělat, z lodě mě podali šnorchlovací pomůcky a já šel do vody. Myšlenka, že jednoduše odháknu muringové lanko z kýlu vzala okamžitě za své. Pod vodou jsem viděl jasně situaci. Ten "dobrý muž" na břehu vzal sousední, levý muring a ještě jej přetáhl na náš pravobok. Při manipulaci s propellerem se nám několika závity namotalo. Nechal jsem si podat svůj bowie a s nožem v zubech, jako Winetou jsem se ponořil k propelleru. Oba konce jsem si přichytil a nožem uřezal co nejblíž příruby. Konce se potom zase svázali a když utichl ruch kolem přistávající třicetimetrovky, opatrně, se zatajeným dechem jsem nastartoval a zařadil. Několik minut se propeller točil a dobrý. Fuj, je to dobré.
K večeru jsme si šli prohlídnout městečko, kostelík, obchůdky, stánky a nakonec jsme skončili v zahrádce jedné z restaurací. Dostali jsme chuť na nějaký pohár. A teď nastala úsměvná a trochu i málo pochopitelná situace. My se Zorou jsme si objednali banánový pohár se zmrzlinou. Číšník se nejdřív zarazil, ale pak objednávku přijal. Za pár minut si někdo z naší společnosti všimnul, jak tentýž číšník, v civilu, chvátá z města s igelitkou banánů a přímo do kuchyně. Za chvíli, již zase v zástěře, donesl s úsměvem dva banánové poháry. To jsou služby. Každý nás stál 7.50 €.
Za zmínku ještě stojí, že když jsme se vrátili na loď, šel kolem správce mola, který se nás ptal, jestli budeme platit teď nebo ráno. Platili jsme hned a bylo to dle mého názoru velmi levné, 10 €. Ještě když odcházel, prohodil jen tak mimochodem: "Tomorrow.....wind.....six-seven." Houby jsem mu rozuměl a přemýšlel, čeho six-seven. Pak jsem se opatrně zeptal: "Beaufort?" Řekl yes a odešel. Beaufortova stupnice není mojí silnou stránkou, ale začal jsem tušit, že to zítra bude husté.

Upluto: 31 mil, pozice na kotvišti: N36°43,435´ E24° 26,821´

4. den, úterý
Milos - Sifnos

Ráno šly holky dokoupit pečivo a něco do kuchyně. V některé z příruček pro Řecko jsem se dočetl, že tam je potřeba tankovat všude, kde to je možné. Na to jsem si vzpomněl, když jsem na molu uviděl tankovací auto u rybářské lodi (tam se to jinak nedělá) a také jsme požádali o dotankování. Bylo to 63 litrů za 63 €.

06_07_11.jpg

V 9:50 hod. jsme se odvázali a pluli vstříc "six-seven." Toto rčení bylo fenoménem dalších dnů. Skály a laguny na jižní straně Milose bylo to, proč jsme sem pluli. Pomalu jsme proplouvali kolem nich na motor a Meltémi se vybičoval k tomu nejhoršímu, co nám tento týden předvedl. Síla větru kolem 35 uzlů, řekl bych že v nárazech i víc. Loď i bez plachet plula s celkem dost velikým náklonem, a přiblížit se v tomto počasí a v neznámé vodě blíž jsem si netroufal. Asi v půlce ostrova jsme přeci jen na chvíli zakotvili v zátoce pod skalami, ale pak jsme již vytáhli plachty, asi tak po metru z každé a vyprašovali rychlostí 6-8 uzlů dál. V 15:10 hod. jsme se dostali ze "závětří" Milose, vítr tedy ještě zesílil, vlny vzrostly a náš dnešní cíl byl vzdálený 16 mil a přesně proti větru. Zavelel jsem, stáhli jsme plachty, motor na 3000 otáček a prodírali jsme se rychlostí 6 uzlů proti vlnám a větru. V 16::15 hod. jsme proplouvali úžinou mezi ostrovy Kimolos a Poliaigos, v dálce už byly vidět obrysy Sifnosu. Posádka byla krytá za sprayhoodem, ale já u kormidla dostával do "úst" jednu vlnu za druhou. A to rychlostí kolem čtyřiceti uzlů, což je skoro 75 km/h. Za 2 1/2 hodiny, které jsme potřebovali k překonání vzdálenosti k našemu kotvišti, jsem byl důkladně prosolený, jak nikdy.
Odměnou nám byl nádherný vjezd mezi vysokými skalami do krásné zátoky Vathi na ostrově Sifnos. V průvodci psali, že kdo neví kde přesně je, tak ji těžko hledá. A byla to pravda. Jen GPS mě navedla přesně před ústí, vizuálně byla vidět až poměrně zblízka. Ale jo. Vyplival jsem poslední zbytky slané vody a chystali se na kotvení. Bylo tu asi deset lodí všech možných národností, klidná hladina a mírný větřík. Našli jsme si místo mezi již kotvícími loděmi ve východní části zátoky a na hloubce 4,5 m spustili "jen" 30 m řetězu.
Zátoka byla opravdu krásná, koupání výborné, pohoda, klídek. Pak už klasika: večeře, víno, povídání v kokpitu, krásný Měsíc byl zrovna v úplňku a pak spánek. Samozřejmě jsem nezapomněl zapnout alarm kotvy a ten opět nezklamal. V 04:05 jsme byli se Svaťou na palubě a sledovali, jaká je situace. Viděl jsem, že po dlouhé době vytváření půlměsíčků, najednou naše stopa vzala šmíra rovnou po větru. Ale po asi čtyřiceti metrech jsme se chytli a zase kroužíme kolem kotvy. Svaťa šel spát a já se zase usídlil v kokpitu, GPS položenou před sebou na stole. Kouřil jsem a pozoroval okolí. Najednou jsem začal zjišťovat, že kromě jedné lodi, kde se mi to neprokázalo, byli všichni vzhůru také. Ohýnek cigarety, záblesk zapalovače, rozsvicování v salonu, pak už i siluety postav popocházející z kokpitu ke kotvě a zpátky. Bavil jsem se pozorováním a čas ubíhal. Ještě jednou jsme se posunuli asi o třicet metrů, ale tam jsme už zůstali. Ještě za tmy jsem zaregistroval rumplování kotevního řetězu. Jedna z lodí v protější části zátoky to asi nezvládla a vyplula přečkat zbytek noci do bezpečí na volné moře. Pak ještě za svítání dvě lodě s norskými vlajkami na zádi se několikrát pokusily zachytit kotu na dně a po nějaké době to také vzdaly a vypluly ze zátoky. V 6:15 hod. jsem si šel lehnout. Dobrou noc. :-(

Upluto: 45 mil, pozice na kotvišti: N36°55,849´ E24° 41,489´

5. den, středa
Sifnos - Kithnos

Ráno, ani nevím kdy to bylo, jsme vstávali všichni pěkně nevyspalí. Ale sluníčko krásně svítilo, vítr se utišil, hladina klidná, kdo by se zlobil. Kochali jsme se zátokou, jedli, plavali, byli jsme si prohlédnout blízký apartmánový komplex s bazénem a nikam nespěchali. Až v 11:30 hod. jsme zvedli kotvu a pomalu vypluli ze zátoky. Hned jsme vytáhli plachty a namířili si to ostře proti větru, kolem Serifosu, směr Kithnos. Rychlost jsme měli 5-7 uzlů, asi po 1 1/2 hodině jsme udělali obrat a ke kormidlu si stoupnul Svaťa. Netrvalo to ani deset minut a Zora hlásila fender za zádí. Převzal jsem opět kormidlo a jali jsme se zachraňovat fender. Pojal jsem to jako záchranu člena posádky. První jsem řekl ženě, ať si stoupne na záď a za žádnou cenu nespouští fender z očí. Nastartoval jsem motor, postavil loď proti větru a dal povel ke stahování plachet. Nějakou minutu to trvalo. Když byly narolované, zeptal jsem se, kde je fender. Žena odpověděla, že jej ztratila ve vlnách, ale že je někde "tímto" směrem. Upozorňuji, že jsme byli na volném moři, žádný orientační bod v dohledu. Naprosto dezorientovaný jsem se vydal tím směrem a všichni jsme pátrali po fendru, v kterém jsem já od začátku viděl člena posádky a bral jsem to vážně. Pak jsem kouknul na GPS a vidím, že plujeme někam do pryč. Vykašlal jsem se na určení směru od ženy a vydal jsem se podle GPS do míst, kde jsem fender očekával. Po chvilce jsme jej měli přímo před přídí a úspěšně dokončili záchranu. Celá operace vypadala takto.

06_07_12.jpg

Po tomto extempore jsme nějak neměli dál náladu křižovat proti větru, když náš cíl byl zase přímo proti němu a času málo. Nechali jsme nastartovaný motor, a Svaťa za kormidlem bezpečně vedl loď k cíli. Ve 15:55 hod. jsme minuli ostrov Serifos a v 17:30 jsme se dostali k okraji ostrova Kithnos. Svaťa již dříve v pilotovi vybral naše dnešní kotviště a musím říct, že to bylo to nejhezčí, jaké jsme tento týden měli. Zátoka Fikiadavypadala opravdu nádherně, dobře chráněná proti větru, žádné vlnky, ideální hloubka 5 metrů, vše ozářené odpoledním sluncem. Bylo 18:35 hod., když jsme vypustili 40 metrů řetězu a naskákali do vody. Všichni jsme si zaplavali na blízkou pláž, která sice z bezprostřední blízkosti už nevypadala tak kýčovitě, ale i při velkém množství všeho co moře vyvrhlo tam bylo krásně.
Ještě jsme chvíli zašnorchlovali, pak jsme se vrátili na loď, pojedli a já se Zorou jsme se na člunu vydali ke kostelíku na malý poloostrov. Spousta bodláků, spousta nepodojených koz a krásný výhled na zapadající slunce. Po návratu jsme otevřeli další láhev vína...

Upluto: 40 mil, pozice na kotvišti: N37°24,869´ E24° 22,931´

6. den, čtvrtek
Kithnos - Keos

Ráno jsme se vzbudili nezvykle dobře vyspaní, alarm celou noc ani necekl. Pohledem na GPS jsem zjistil, že jsme "nacestovali" pouze 0,7 míle v přesném půlměsíci kolem kotvy. Při snídani jsme probírali co dál a dohodli jsme se, že si tuto zátoku užijeme co nejdéle. Propočítal jsem, že když navečer provedeme rychlý přesun na Keos, dostaneme se Meltémi do boku a na poslední den nám zbude nějakých 35 mil pohodového jachtingu na bočák až do Atén. Pokud by se změnilo počasí/vítr, tak jsme v troubě a budeme se tam muset nějak dostat zase na motor.

06_07_13.jpg

Užili jsme si projížďky na dingi, přes hodinu jsme se povalovali na písčité pláži, o hodně čistější, než včera, Svaťa s Janou se pak zajeli podívat ke kostelíku. V poledne trochu jídla, zase koupání, šnorchlování a než jsme se nadáli, bylo půl čtvrté odpoledne. Pokud jsme měli ještě někam doplout, bylo potřeba vyrazit. Rychle dingi nahoru, poschovávat prádlo a ručníky, nastartovat motor a v čase 15:50 hod. jsme opouštěli zátoku. Moře k nám bylo milostivé. Nijak výrazně proti nám nefoukalo a vlny byly také přiměřené. Těch 15 mil jsme přepluli na necelé dvě hodinky. V 17:45 hod. jsme už spouštěli kotvu v krásné zátoce XXX zhruba na pěti metrech hloubky. Přesně to nevím, ale asi 50 m řetězu, protože tak úplně ideální se mě nezdála. Směrem k SZ byla mírně otevřená a pokud by udeřil Meltémi svojí silou, asi bych se bál. Ale jinak opravdu krása. Opět, jako vždy krásně průzračná voda, po okolních kopcích bylo rozeseto nespočet malých větrných mlýnů. Svaťa s Janou si byli ještě před setměním zajet na dingi, my jsme se se Zorou koupali a všichni jsme si užívali. Uteklo to jako voda, ale byla to naše poslední noc na moři. Trochu smutku jsme večer zapíjeli vínem a už začali plánovat, co podnikneme příští rok.
Noc byla klidná, bez většího větru a bez vln. Alarm kotvy dal pokoj, tak jsme se krásně vyspali.

Upluto: 15 mil, pozice na kotvišti: N37°34,687´ E24° 16,690´

7. den, pátek
Keos - Kalamaki

Po bezproblémové noci, jsme si dali raní kávu, snídani, koupel a v 08:55 hod. jsme vytáhli kotvu a vydali se na poslední plavbu. Neptun nás ve štychu nenechal a tak jsme na boční vítr, na téměř plné plachty ujížděli rychlostí 8-10 uzlů směrem k Aténám. Většinou byl u kormidla Svaťa, nějakou dobu já a jednu chvilku si i Zora vyzkoušela kormidlování pod plachtami. Cestou jsme stejně jako po celou dobu plavby neviděli téměř žádné plachetnice. Pouze větší množství trajektů a nákladních lodí. To je jeden z rozdílů mezi jachtěním v HR a Řecku.

06_07_14.jpg

Kolem jedenácté hodiny jsme se dostali na dohled Poseidónova chrámu, tedy ke kontinentální pevnině. Pokračovali jsme kolem pobřeží, až jsme měli na dohled Atény, tak 6 mil od maríny jsme se zastavili v jednézátoce ještě naposledy se vykoupat. Pobyli jsme tu něco málo přes dvě hodiny. V 16:15 hod. jsme zvedli kotvu, Svaťa zavolal panu "spolumajiteli," protože jsme byli domluvení, že nás bude čekat na molu a vyrazili. Zhruba za hodinku jsme se za pomoci GPS proplétali mezi moly maríny a bezpečně našli své místo. Stejně bezpečně jsme k němu přirazili a přivítali se s osazenstvem charterovky. Naše plavba skončila v 17:20 hod.

Upluto: 38 mil.

Zpětné předání lodě proběhlo v podstatě pouze formálně, my jsme nahlásili nefunkční přístroje a drobné problémy, oni bleskem proběhli loď, plachty ani nevytahovali a jestli během večera byl pod vodou potápěč nevím. Okamžitě nám doplnili do nádrží vodu a během večera nechali dojet tankovací auto a doplnili naftu za 79 €. Množství vyčerpaných litrů na cisterně nebylo, ale předpokládali jsme, že to bude 79 l.

Veškerou očistu po plavbě jsme prováděli na lodi, protože to, čemu tam říkali sociální zařízení, bylo už od pohledu tak nevábné, že jsem neměl ani chuť nahlížet dovnitř. Jediný kdo měl v úmyslu těchto služeb využít byl Svaťa, ale po chvilce se vrátil s nepořízenou. Pokud byly z venku sociálky nevábné, tak uvnitř byly údajně katastrofální a nepoužitelné. Naštěstí naše B38 disponovala el. bojlerem a dostatečně prostornou sprchou. Ještě jedno společné foto na zádi, pak nemilé překvapení ve formě vypáčeného zámku na autě. Ale jednak v něm nic nebylo a pak možná zloděje vyrušil alarm. Při tak malé škodě nemělo ani smysl někoho volat. Mávli jsme nad tím rukou a šli do blízké hospůdky zhodnotit a zapít úspěšný týden. Cestu nazpátky už snad popisovat nemusím. Jen tolik, že u nás proběhla naprosto v pohodě, bez ztráty kytičky a Svaťa s Janou, kteří zůstali ještě jeden den v Aténách, to odnesli pokutou usmlouvanou na 20 € na srbské dálnici.

Shrnutí

Cesta do Řecka autem se mně jeví jako časově, na přepravu většího množství zavazadel, ale i finančně nejvhodnější. Dva řidiči nemůžou mít problém s non-stop jízdou. Pozor na srbské policajty, v Makedonii se doporučuje netankovat, neodbočovat z dálnice a zastavovat pouze na parkovištích u velkých benzínek. Není špatné si cestu naplánovat tak, aby se toto území přejíždělo přes den. Pro toho kdo dosud nezná Atény, je výborné si zajistit hotel a projít si kolébku evropské civilizace. Když už člověk jede takový lán cesty.
Uspořádání a vybavení maríny (nevím, nakolik to platí i u ostatních) velmi slabé, asi odpovídá řeckému naturelu. Podmínky pro přečkání noci na moři naprosto katastrofální. Marín asi 11 pro celé Řecko, městská mola celkem malá a obsazená (ale velmi levná), bóje neví jak vypadají a o problémech s držením kotvy jsem toho napsal dost. Na jachting jako takový se mi jeví Egejské moře jako velmi dobrá lokalita. Dostatečně silné a stálé větry dávají možnost se po jachtařské stránce opravdu vyřádit. Poměrně velké vzdálenosti mezi ostrovy, celý den sami na otevřeném moři. Je nutné si ponechat rezervu, pokud se vracíte do mateřské maríny od jihu. Meltémi umí být krutý a těžce se proti němu bojuje.
Celou plavbu nám zpříjemňoval a usnadňoval PilotBook, který byl součástí vybavení navigačního stolku, Greek Waters Pilot. Svaťa si jej před odjezdem kupoval a stála něco kolem 30 €. U nás lze knihu objednat na stránkách Oldy Straky za 2000 Kč. To je asi tak všechno, co mě napadá, že bych k jachtingu v Řecku napsal. Určitě se nepovažuji za nějakého znalce této oblasti, byl jsem tam poprvé. A protože toho na netu moc není, velmi bych přivítal zpětnou vazbu od vás, čtenářů. Od těch, kteří tam už byli to, jestli to vidí podobně nebo jsou mé postřehy zkreslené a nebo jestli tento deník někomu alespoň trošku pomohl při jeho první návštěvě Řecka.

Datum 8. - 14. 7. 2006
Místo vyplutí Řecko, Atény, marína Klamaki
Charterová společnost Seafarer Sailing 2006
Loď Bavaria 38
Název Aeolia Athina
Délka 12,13 m
Ponor 1,70 m
Váha 7000 kg
Posádka Jana, Zora, Svaťa, kpt. Jirka
Upluto celkem 243 mil, mapa celé trasy ZDE

Vytisknout stránku Vytisknout stránkupublikováno 24. 09. 2006, zobrazeno 2249x, dnes 2x
Hodnocení5.0 (1)

Komentáře (0)

Zatím zde není žádný komentář.
CalmCube2 CMS · Webdesign Michal Škrabálek
RSSVytisknout stránku · Mapa stránek · © 2013 - 2018 Yacht Baharis