Atény - Kréta - Atény 2011

Ale jsou tři hodiny ráno a zase za kormidlem. Do cíle ještě 30 NM, loď pluje stále slušnou rychlostí 6-7 uzlů. Asi po hodině začíná být trochu rušno. V dálce nás křižuje trajekt, to je dobré. Ale začínají se před námi motat větší rybářské lodě.

Foto z akce

Atény - Kréta - Atény (25. - 30.9. 2011)

Text který s odstupem dlouhého času tvořím, může obsahovat nepřesnosti, napsané nikoliv úmyslně..

Nápad pokusit se o jednotýdenní přeplavbu Atény - Kréta - Atény, vznikl bezprostředně po řecké plavbě v roce 2010. Celkem 12 statných jinochů, někteří již lehce prošedivělí, se pustilo do příprav. Přes společnost YachtNet se objednaly dvě lodě Oceanis 40 s klasickým oplachtěním a nedočkavě jsme čekali na den vyplutí. Volba na přepravu tentokrát padla na letadla. Jedna skupina si zakoupila letenky u rakouské společnosti, později druhá později u řecké společnosti. S napětím jsme sledovali stávkové iniciativy na Aténském letišti.
Předpoklad byl, že vyplujeme ihned v sobotu večer nonstop plavbou na Krétu a zbytek týdne se budeme vracet proti Meltémi zpět na sever. Několik nepříjemností se nás z počátku snažilo od plánu odradit, už se v posádce začalo i mluvit o tom že nám je něco naznačováno, jestli třeba náhodou od plánu neustoupíme.
Atény, pátek večer 23. září 2011. Ve Skipper baru v maríně Alimos zapíjím konec poslední plavby, když dostávám informaci, že první polovina posádky zdárně přistála. Potěšující zpráva, zvláště když letěli Řeckými aeroliniemi a tyto ještě ve čtvrtek stávkovaly.
Hoši dojeli autobusem k maríně kolem osmé hodiny večerní, naskládali si bágle do auta mé stávající posádky a zmizeli ve tmě bivakovat.
Nepříjemné zprávy začaly chodit od druhé části, která měla doletět v sobotu dopoledne. Rakouské aerolinky nějak nezvládaly. Nejdříve zpoždění o dvě hodiny, pak o čtyři, pak úplně zrušený let, nakonec ale letěli. Bohužel jejich přílet v sobotu kolem půlnoci dal sbohem prvnímu předpokladu, době vyplutí.
Vzhledem k tomu že z každé lodě byli na místě tři lidé, nic v sobotu nebránilo alespoň tomu je převzít a nakoupit proviant. Já s Elektronem a Pepínem jsme přebíral naši Toscu a co-skipper Honza s Pavlem a Tenguem jejich Liberty. My měli oplachtění klasické, Liberty měla oproti požadavku refování hlavní plachty do stěžně. Předání lodí proběhlo v pořádku a kolem 16té hodiny jsme se mohli nalodit. Ještě při čekání na check-in naše zásobovače odvezla dodávka do marketu a s proviantem zpět k lodím. Zdarma.
Radíme se, jestli pokračovat v plánu „Kréta". I když budeme vyplouvat se ztrátou 12 hodin, všichni jsou pro. Na kolegy jsme nečekali, nechali jsme na stole vzkazy s rozmístěním do kajut i ranním vstáváním a šli spát.

Neděle 25.9.2011

V 06:00 zní hlas polnice. Vstáváme, vaříme kafé, kontrolujeme jestli je i Liberty vzhůru, Vítáme se s nočními cestovateli. Doplníme vodu (v týdnu není plánováno tankování). Jéza rozdá expediční trička, uděláme poslední foto pro pozůstalé, připíjíme Poseidonovi a v 07:30 obě lodě opouští bazén Alimos.

Plán je na 2000 ot. vyplout na okraj Sáronského zálivu s tím, že ve vší opatrnosti musíme protnout oblast rozdělené plavby. Chytnout do zad Meltémi a mastit co to dá. V pořadí druhá jobovka, Liberty v 08:30 hlásí do vysílačky, že její motor při 2000 otáčkách nepříjemně vibruje. Odstavujeme plyn a radíme se, zda se vrátit do maríny. Nakonec byla zvolena varianta zavolat charterovce a informovat ji. Pak dle dohody mezi nimi, Liberty dále pokračuje 200 ot. nad, nebo 200 pod. Po zbytek týdne se tato taktika osvědčila a stížnosti na motor už nebyli.
Ve 12:00 to už vypadá že něco fouká a vytahujem plachty. Ustavujeme je na motýla, zapínáme autopilota a míříme téměř na čistý jih. Provoz na lodní dálnici není velký, nemáme problém se těm pár lodím vyhnout. Rychlost nic moc, 5-6, chvílemi 7 knt, ale jsme ještě úplně krytí pobřežím. Máme před sebou ještě 120 NM, pomalu kalkulujeme čas připlutí, když přichází jobovka č. 3. Roxan se zahleděl do hlavní plachty, v motýlové pozici opřené o boční vanty a sálingy. Máme díru v plachtě - říká. Blbost! Opravdu!!! Se zděšením sleduji, že opravdu v místě styku s horním sálingem máme deseticentimetrovou díru. Informujeme Liberty ať pokračuje, startujeme motor, stavíme proti větru, genu rolujeme a hlavní jde dolů. Vytahujeme z vercajku opravnou pásku, přelepíme z obou stran a ještě navrch dáváme dvě vrstvy naší stříbrné opravné. Tato úprava vydržela celý zbytek týdne. Zároveň se stále nevěřícně dívám nahoru na sálingy. Později jsem vypozoroval, že všechny Oceánisky je mají stejné. Průřez kapkovitý tvar, vzadu téměř do ztracena, na konci jednoduše uřízlé. Slaboučká plastová koncovka nedokáže eliminovat ostrý břit na konci, o který se vypuštěná plachta opírá. Protože před sebou máme ještě nějakých 12 hodin na motýla a jinak než opřít plachtu se nedá, vybrali jsme ze svého středu toho nejlepšího a nejlehčího a už jej smýčíme nahoru. Má s sebou dvě pracovní rukavice, z kterých za pomoci izolačky a stříbrné pásky dělá na koncích sálingů bambule. Jsme už pod vlivem Meltémi a vlny jsou trochu větší. Když se lehce potlučený Pepíno vrátí zpět na palubu, první jeho kroky vedou k závětrnému relingu, doplnit jídelníček ploutvonožcům ...
Teď nám již nic nebrání pokračovat. Kolezi s Liberty jsou trochu před námi, podle toho že jsou chvíli vlevo, chvíli vpravo je poznat, že opravdu závodí a ten nepříjemný čistý zaďák halzují. Nám se nechce, máme nastavenou navigace přesně na nejzápadnější zátoku Kréty – Kissamos a snažíme se držet co nejpřímější kurz. Autopilot to evidentně nezvládá, tak jej vypínáme a dá se říct že po celý zbytek plavby bereme kormidelní kolo do plných.
Odpoledne se vítr i vlny zvedají. Rychlost lodě dosahuje až 9 knots, výšku vln od určité doby raději neměřím. Stmívá se a ochlazuje. U Roxana se začíná projevovat nevolnost silnější měrou, již dávno není co, není dostatečně oblečen, křečovitě se drží zadního koše na levoboku a výraz řekněme že má sveřepý. Chvíli před setměním požádám jeho spolunocležníka Jirku, aby mu donesl Bundu. Radit co má dělat, nemá v této chvíli smysl. Peníno je po tom co slezl z té lochnesky v pořádku. Když se setmí a oči ztratí kontakt s čímkoliv nehoupajícím se, i mě je třeba vrátit to málo co jsem přes den snědl. Tím jsem si odbyl sžití s charakterem houpání naší lodě a po zbytek plavby už v poho.
03.jpg Když jsme během stmívání na úrovni Milosu, vidíme jak Liberty zaplouvá hodně na východ. Chvíli se obáváme, že to vzdávají a plují do Adamasu. Ale za chvíli, kolem osmé s nimi máme poslední radiový kontakt. A nyní dochází k informačnímu šumu. Ptají se, kam vlastně plujeme. Opakuji to co říkám stále posledního ¼ roku. „Do nejzápadnější zátoky Kréty". Na zpětný dotaz, zda tedy do Chanie, odpovím bohužel že ano. Víc se už nevidíme ani neslyšíme a tím se stane to, že my plujeme do Kissamou a Liberty do Chanie. Přičítám prekérku č. 4. Ale to je vše, dál už jen samé výhody a sociální jistoty, první dovolená v Jugoslávii...
Již dopředu byly určené dvě trojčlenné hlídky a rozložení v kajutách tak, aby vždy jeden spal a jeden hlídal. Domlouváme se na hlídkách po třech hodinách a naše hlídka začíná ve 20:00. Roxan se stále drží zadního koše a upřeně protíná temnotu, takže se po hodině střídáme s Pepínem. Tosca peláší tmavou nocí 7 až 10 uzlů, kormidlování v úplné tmě není jednoduché. Celkem chladno, moře jak oranisko, měsíc v Novu, hvězdy téměř žádné. Oči přilepené na nasvíceném kompase, všechno podsvícení stáhlé na minimum. Loď je potřeba držet v rozmezí cca 20°. Trochu vyostříš, přehodí se gena. Trochu odpadneš, hrozí halza.
Navíc se vítr tvarovaný pobřežím trochu stáčí a tlačí nás na východ. Ve 22:20 už to je trochu dost, tak odhalzujeme a nastoupáme kolem 5 mil na západ. Pak opět halza a pokračujeme dál v hlídce. Máme končit v 11:00, ale stala se drobná chybička. Má GPS si během plavby asi přehodila časová pásma a my zpitomělí monotónní plavbou jsme si vůbec nevšimli, že sloužíme o hodinu déle.
Nicméně o půlnoci jsme se dočkali a co-skipper Jirka, Elektron a Pino nastoupili do služby. Sotva jsem ulehl, cítil jsem a slyšel, že plavba není ideální. Nedaří se držet kurz a padá rozhodnutí zrefovat hlavní plachtu na první ref. Jdu ještě klukům pomoct a pak už umírám.
Připadá mě že jsem ještě ani neumřel a už mě budí. Zlí jazykové pak tvrdili, že třikrát, než jsem začal reagovat. Nevěřím, to jsou beztak pomluvy.
Ale jsou tři hodiny ráno a zase za kormidlem. Do cíle ještě 30 NM, loď pluje stále slušnou rychlostí 6-7 uzlů. Asi po hodině začíná být trochu rušno. V dálce nás křižuje trajekt, to je dobré. Ale začínají se před námi motat větší rybářské lodě. A když říkám motat, tak myslím motat. Sice na dost velkou dálku, ale naprosto nepředvídaným způsobem kličkují zleva doprava, hned jsou blíž, hned jejich světla ve vysokých vlnách sotva vidíme. Po chvíli se přidají světla prvního výběžku Kréty a už to vypadá, že do dáme.
V šest hodin ráno když předáváme službu, začíná se už rozednívat a jsou patrné břehy poloostrova Kissamou.
Vplouváme do deset mil hluboké zátoky, kde by na jejím jihozápadním konci mělo být podle pilota výborně chráněné kotviště. Už mám těch vln plné zuby. Vplouváme za molo, hladina se zklidní jako mávnutím kouzelného proutku. Hned za molem v severní části vidíme vyvázanou obrovskou výletní loď, na jižní straně kotví dvě omšelé oplachtěné plechovky a pár rybářských člunů. Jen mě tu něco schází. Hned mě to dojde. Kromě těch lodí tu není nic. Ale né že nic, ono úplné nic. Fantasticky chráněný přístav se nachází v naprosté pustině, nikde se neobjeví ani človíček.
No nic. Udělám dvě kolečka, abych se seznámil s prostředím, kluci si sami rozebírají funkce. Vážou se fendry, chystá se kotva, Pepíno se chystá na skok z badenplata na molo, aby nám chytnul zadní vyvazovací lana.. Bylo o dost výš než my. Hloubka 8 m, neznalí místních poměrů, dáváme řetězu raději víc, nakonec to vyšlo přes padesát metrů. Je 08:48 Po 27 hodinách a 40 minutách máme za sebou 153 mil. Můžeme si říct že to co jsme před rokem naplánovali, jsme i dokázali.
Jenomže náš den ještě nekončí. V ranním sluníčku ze sebe sundáváme všechno co jsme v chladné noci navlékli, někdo jde na břeh. Pepíno, jenž se při absenci obou lodních kuchařů ujal starosti o naše žaludky, jde udělat pořádnou horkou polévku. Naše prázdné žaludky to více než potřebují. Telefony už mají příjem, tak zatím zjišťuji, co je s druhou posádkou. Hoši mě s úsměvem hlásí, že dosáhli cíle - Chanie a že tam je krásně. Nebudu lhát, že jsem v ten okamžik nebyl naštvaný. Vzali jsme si krátkou chvíli na rozmyšlenou. Zvážili jsme tu naši pustinu, kde se budeme během týdne honit a za chvíli jsem volal Liberty, že se dáme trochu dohromady a poplujeme za nimi.
A jak řekli, tak udělali. Dali jsme si polévky, nějakou kávu/čaj co kdo chtěl a za necelé dvě a půl hodiny jsme jak blázni vypluli znovu do vln. Na sever proti vlnám na motor, jak jsme mohli točit na východ, vytáhli jsme plachty. Moc to ale nešlo, vítr se točil, pulsoval, místy stáčel proti nám. Po dvou hodinách jsme řekli že toho máme dost a znovu natočili motor. Během natáčení geny došlo k malé závadě. Hoši ji tahali klikou, z nějakého neznámého důvodu se vytočilo celé navíjecí lanko ještě dřív než se smotala plachta a jak zabrali, vytrhli uzel na konci z plastového bubínku i s kouskem plastu. Budiž jim omluvou, že to bylo ve vlnách za silnějšího větru a cit v ruce nebyl. Rychle jsme ručně dotočili těch pár závitů a genu zajistili smyčkami, aby se nevymotala. Jak se vyvážeme, podíváme se co se dá dělat. V 16:50 naše anabáze skončila a my se mohli vyvázat na mooringu v Chánii.
Kamarádi z Liberty nás už vyhlíželi, pomohli s mooringem a informovali o tom kde co je a jak se vše má. Během zbytku odpoledne se slušně pojedlo, nakoupilo, kdo chtěl se osprchoval a opravovala se loď. Mládenci se jali opravovat co pokazili. Bubínek rozpůlili a s demontovanou částí se vydali do města, jestli někde nenarazí na yacht shop. Něco našli, ale díl by byl až druhý den odpoledne. To nemůžeme čekat. Pomocí nožíku tedy vytvořili otvor v druhé polovině bubínku, provlekli lano, udělali uzel a rollfok smontovali. Nechali jsme při smotané geně v bubínku pět závitů lana. Já dělal přenos trasy do PC, stahoval předpověď a hlavně počítal. Musel jsem mít v patrnosti že je zítra už úterý a my máme jen čtyři dny na to, abychom se probojovali proti Meltémi zpět do Atén. Prostě 24 h nám schází.
Se Šamanem jsme zašli naše dvě lodě přihlásit na místní customs, kde jsme velmi pěkné slečně museli mimo jiné nahlásit kam poplujeme. Její kolega nás po informaci že na Santorini zavedl k mapě a varoval nás, že v hlavním kanále podél řeckého pobřeží má dunět 7-8 Bf, východněji pod ostrovy jen 5-6 Bf. Jasně že se budeme muset tlačit co nejvíce na východ. Za obě policejně přihlášené lodě jsme platili 4 €. Večer část posádky vyrazila na šumivé a pár co nás zbylo si otevřeli řecké krabicové, které jsme koupili v marketu v Aténách. Před spaním jsme si ještě upřesnili vstávání a další plány. Přesvědčuji obě posádky, že prohlídku Santorini musíme i letos oželet a mastit nahoru co to dá. Kráterem Santorini pouze proplujeme a abychom měli alespoň jeden den trochu volno, musíme plout non-stop až na Kithnos.Takže pořádně se vyspat, opět to bude husté.

Úterý 27.9.2011

Ráno nemůžeme spěchat, protože se správcem mola jsme se včera domluvili, že dojde v osm odečíst elektroměr. Původně chtěl dojít na devět, ale přemluvili jsme ho. Víc se nedal. Dotankovala se voda, koupilo čerstvé pečivo. Za obě lodě (na jednom elektroměru) jsme zaplatili 2€, městské molo bylo zdarma. Katastrofické pověsti o tom že je na Krétě moc draho se nepotvrdily.
V 08:20 se odvazujeme a vyrážíme od mola. Zde je klid, ale řev za vlnolamem dává tušit, co se děje venku. My to poznáme, sotva mineme maják na konci vlnolamu. Obě lodě se vzpínají na vlnách, chvílemi se v nich ztrácí. Nabíráme kurz kolem 30° téměř přímo proti větru, abychom mohli za mysem Meléka odpadnout a ostře proti větru plout na Santorini
V 09:50 se tak děje Vytahujeme hlavní na první ref, genu na polovinu a kurzem 68° míříme směr Santorini. Plulo se pěkně, dlouhá stoupačka (55NM), plachty maximálně přitažené, vlny přiměřené, rychlost lodě 5-6, místy 7 uzlů. Za kormidlem se střídají Jirka, Elektron a Pepíno. Roxan ode dneška začal dostávat Travelgum a seděl blíže k příčné ose lodi, takže vlny snášel dobře, přiměřeně svému labilnějšímu žaludku (bez následků).
07.jpg Vítr nám dovoluje stále více vyostřovat a kolem 14té hodiny už plujeme 55°. Ale v podvečer opět mění směr, odpadali jsme stále více na východ a tak jsme se rozhodli v 18:00 hodin udělat ré. Po desíti hodinách se zase něco děje. Dostali jsme se 5 NM více na západ a vrátili se k plavbě pravobokem, přímo na Santorini. Ozývá se Liberty. Jéza (asi) zpacifikoval posádku a hlásí nám že zůstanou do rána na jižním pobřeží ostrova a kráterem proplují až za světla. Sejdeme se následující veřer. Potvrzujeme přijetí zprávy a pokračujeme ve svém plánu.
Kolem deváté hodiny zůstávám v kokpitu s Pepínem a Roxanem, druhá hlídka šla spát. Točíme hodinové služby a když nekormidluji, schoulím se na lavičku. Vím že bych měl hlídat a jistit Pepína. Ale chvílemi si uvědomím, že jsem lehce zadřímnul. Neměl bych, ale únava se blížící se půlnocí zase dostavuje. Od počátku vím že mezi námi a kráterem budeme mít malé ostrůvky Xristiani a Askania. Dle mapy je kolem nich mnoho mělčin a podvodních skalisek. Ale pod nimi je malá skála označená majákem. Mám v plánu proplout jednu míli širokým kanálem mezi majákem a Askanií.
Dohlednost majáku je psána 10NM. Je 23:50 jsme 4 míle před majákem, na jedenácti hodinách i v této temné noci vidím silulety ostrovů, ale maják ne. To se mě nelíbí. GPS sice důvěřuji, ale v oblasti kterou neznám nemám potvrzeno co je v elektronické mapě a rozhoduji se že do toho nepůjdeme. Budíme druhou hlídku, stejně je už jejich čas, stahujeme plachty a stáčíme loď více na východ. Míjím údajný maják v bezpečné vdálenosti, stáčím opět k průlivu do kráteru obeznamuji Jirku se situací, předáváme službu a jdeme spát. Santorini 10 NM.
Byla to chvilička a už jsem zase vzhůru. A nedá se říci, že nějak zvlášť osvěžen. Rozhlížím se kolem a ptám se kde jsme. Stále ještě v kráteru. Po pravé straně je vidět krásně osvětlené městečko Thira i s věhlasnou oslí uličkou, klikatící se prudce do svahu. Tak do služby. Motor si brumlá svých 2 tisíce otáček, rychlost se pohybuje kolem pěti uzlů. Za hodinu vykličkujeme ven z kráteru a míříme na jižní stranu ostrova Ios. Už jen 12 mil. Nebo ještě?
Cesta pomalu utíká, střídáme se opět po hodinách a při popíjení zbytku teplého čaje si říkám, že už nikdy nesmím zapomenout před noční etapou nechat čaj uvařit. Při plavbě na Krétu se tak stalo a my jsme v chladné bouřlivé noci udržovali pitný režim studenou vodou. Brrrr.
Konec služby nás zachytil těsně před zátokou Manganari na Iosu. Spát už nejdeme a v plné sestavě sledujem na pravoboku, jak tušené slunce se stává zřejmým. Pomalu pomaličku oranžový koláč začne vykukovat z moře, stále více, až je celý nad obzorem a začne se do nás opírat. Fantastické ráno.
Po hodině už spouštíme kotvu na pěti metrech v SZ části. Máme za sebou skoro 22 hodin plavby,109 NM, ale toto ještě není konečná. V plánu je krátká regenerace sil, pořádně se najíst, kromě mě se všichni vykoupou a pelášíme dál. Je středa ráno a do Atén ještě zoufale daleko. Na Kithnos už "jen" 75NM.
Takže jo. Kafé, koupel, jídlo a v devět hodin kotvu opět zvedáme . Po vyplutí ze zátoky vytahujeme plné plachty a kurzem 305°míříme do mezery mezi ostrovy Ios a Sikinos. Ten míjíme v 11:15 a odpadáme na 290° k jižnímu cípu Sifnose. Rychlost se pohybuje kolem 7 - 8 uzlů. Ve tři hodiny odpoledne jsme na úrovni Sifnose , lehce ostříme a dvacet mil před námi je předposlední dnešní ostrov, Serifos. Rychlost se trochu snižuje, pohybujeme se 6 - 7 uzlů. Jakmile jej ale dosáhneme, je to v 18:15, musíme na sever a to tak že proti větru. Není čas na hrdinství, křižovat do rána se nám určitě nechce. Dáváme tedy plachty dolů a posledních 17 mil motorujeme.
Opět tma. V životě jsem si ji tolik neužil. Hlídky nestavíme, GPS hlásí příjezd kolem večerní desáté. A protože nejsme závislí na směru a rychlosti větru, rychlost lodi je stabilní kolem šesti uzlů, opravdu k desáté vplouváme do zátoky Fikiáda. Zase totální tma, čekám jak budeoblíbená zátoka plná. S údivem sleduji že že zde jsou pouze tři lodě a to ještě u pláže na severní straně zátoky. Má oblíbená západní část u kosy je úplně volná. Mám výhodu že jsem tu byl před týdnem a že si mohu si vybírat. V 22:10 spouštíme kotvu na hranici pěti metrů a vypouštíme 30m řetězu. Pepíno se rychle postará o naše hadové žaludky. Trochu doplníme pitný režim, tu pivkem, tu vínem, lehce zavzpomínáme kde jsou asi kolegové z Liberty. Ale netrvá dlouho a celá posádka je v pelechu. Není divu opět slušná porce. Téměř 35 hodin plavby a natočených 185 NM proti Meltémi. Ale poprvé se cítím klidny. Přímo mě spadl kámen ze srdce. Zítra je čtvrtek a my jsme na dostřel k Aténám. Paráda!!!

Čtvrtek 29.9.2011

Probouzíme se do sluncem zalitého rána s vědomím, že dnes jako první den nemusíme nikam spěchat. Slastný pocit. Naši kolegové, kteří připluli někdy po půlnoci a kotví opodál, se také probouzí a připlouvají se vyvázat na náš pravobok. Výměna zážitků a informací nemá konce.
Takže si užíváme klidné snídaně, rybolovu, koupání, někdo se projel s člunem na pláž. Já jsem dělal další (úspěšný) pokus s pečením chleba. Jen jedna malá chybička se vloudila. Když se už blížil čas k vytažení, zapnul jsem na chvíli horní hořák, aby chléb dostal tu správnou barvičku. Dostal. Hned jak jsem po pár minutkách ucítil v kokpitu něco pálící se, vytáhl jsem chléb s horní stranou lehce přičmoudlou. Ale dobrý byl aj tak.
Jedna z věcí co jsme ještě museli před vyplutím udělat, souvisela s opravou rollfoku v Chanii. Během včerejšího dne jsem si na částečně zrefované geně všimnul, že ochranný pás proti slunci se zamotává dovnitř. Nebylo to patrné, protože byl bílý jako plachta, ale genu jsme prostě namotali obráceně. Ve Fikiádě jen lehce pofukovalo, tak jsme mohli bez problémů odvázat otěže a genu s refovacím lankem přemotat.
14.jpg Pomalu se ale blíží poledne. Je potřeba se najíst a posunout se o kousek dál. Kuchaři vaří, svolávají se posádky roztroušené po zátoce a úderem třinácté hodiny vyrážíme. Ihned před zátokou vytahujeme plné plachty a tak jak se obtáčíme kolem ostrova, nejdřív zadobok, pak boční a nakonec ostře na vítr vzhůru na Sounion.
Začínáme na plných plachtách kurzem 315°, trochu nadjíždíme, ale říkám že odpadnout můžeme vždycky. Lodička vyprašuje slušnou rychlostí 6-7, místy 8 uzlů. Jak se dostaneme ze závětří Kithnose, musíme stále více refovat. Po dvou a půl hodině jsme u spodního cípu ostrova Kea. Když spoza něho „vykoukneme", vidíme od severu hrozné oranisko, plachty jdou na minimum. Z geny jen tak metr, hlavní přesto že je na druhém refu (víc není), připadá nám že je skoro celá venku. Plujeme co nejostřeji na vítr, spíše mírně přeostřeno, ale vítr se tvaruje tak, že musíme odpadnout na 350° a v tuto chvíli je jasné, že to na Sounion nevyjde. Máme jej na jedné hodině.
Čím více se blížíme doprostřed kanálu mezi pevninou a Keou uvědomujeme si, že refování jež máme je nevhodné, nedostačující. Není čas sledovat windmetr, ale jen podle letmého mrknutí vítr překračuje rychlost čtyřicet dva uzle. Sledujeme počínání sesterské Liberty a zaznamenali jsme nejméně tři otáčky 360°. Tomu moc nerozumíme, protože oni přeci refují do stěžně a mohou jít až na „kapesník". Nicméně, máme dost práce sami se sebou. Loď nepříjemně postavená na bok celkem dobře odolává vlnám, ale přeci jen ta každá sedmá zalije kokpit hektolitry vody. Co se nedrží a není přivázané, nebo není schované pod sprayhoodem, nekompromisně sráží k zemi. Na to doplatil v jednu chvíli kamarád Jirka za kormidlem. Střídali jsme se u kormidla na návětrné straně, zespodu by nebylo nic vidět. A jedna obzvlášť vypečená vlna jej smetla k zemi. Jako správný vodák ale svůj nástroj nepustil a tak visel za kormidelní kolo s kmitajícíma nohama až pod kormidlem na druhé straně. Smáli jsem se tomu hned jak se zase postavil po celý zbytek pobytu a ještě tento pátek na afterpárty.
Situace ale houstne a držet loď od větru se daří jen s největším úsilím. První pokus o spinout zaznamenáváme kolem třetí hodiny. Následuje půl hodiny klid, ale pak znovu a během chviličky opět. Došla mě trpělivost a přesto že jsme si krásně užívali, velím nastartovat motor, stáhnout plachty a otočit přímý směr Sounion. Po chvíli sledujeme, že Liberty udělala to samé a následuje nás. Je před čtvrtou hodinou odpolední, rychlost klesla ze sedmi na pět uzlů a na kotviště to máme už jen 6 NM.
Pod chrámem se vítr i vlny uklidňují. Zaplouvám přímo pod chrám, co nejblíže plovoucímu řetězu, kotvu od něj hážeme v 17:25 na vzdálenost předpokládané délky řetězu. Pro případ, že by se vítr náhodou otočil. Všichni jsme dokonale prosolení, trochu unaveni, ale nadšeni z nevšedního jachtingu. Dnes jsme upluli 27 mil.
A zase jako na kolovrátku. Koupel, rybačka, žvanec, někteří co zde jsou poprvé ještě stihli do západu slunce, návštěvu chrámu. Pak zavírají. Před setmění jsme ještě zaznamenali na volném moři na jih od nás těžké bouřkové mraky, i nějaký ten cumulonimbus se vytvořil.
K nám se ale nic nedostalo, noc byla klidná. Foukalo sice 10-15 uzlů, ale jelikož jsme co nejblíže u břehu, hladina zůstala relativně hladká.
Dobrou noc, zítra už jen přesun do maríny, koupačka, klídek, nic mimořádného nelze očekávat.

Vytisknout stránku Vytisknout stránkupublikováno 15. 11. 2013, zobrazeno 3908x, dnes 2x
Hodnocení5.0 (3)

Komentáře (0)

Zatím zde není žádný komentář.
CalmCube2 CMS · Webdesign Michal Škrabálek
RSSVytisknout stránku · Mapa stránek · © 2013 - 2017 Yacht Baharis